Mobilní aplikace

Rodiče a děti

Rodiče, jejichž životním cílem je neustálá sháňka po zboží, mají na skutečný rodinný život málo času. Mají málo času i na své děti. Jejich děti jsou jim „překážkou“. Opakem jsou rodiče, kteří svým dětem věnují péči nadměrnou. Mají sklon je kontrolovat, mít pod dohledem. Tento postoj k dítěti mívají rodiče, kteří dítě dlouho očekávali, zvláště rodiče starší.

Mnohem častěji se však jeden z rodičů na dítě nepřiměřeně váže proto, že není spokojen v partnerském vztahu. Zvláště evidentní bývá fixace v době chlapcova dospívání. City a emoční postoje, jež by vlastně měly patřit manželovi, směřuje matka na dítě. Submisívní matky se rády se svými syny radí a zatěžují je tak svými starostmi. Takto vedené děti bývají přemoudřelé, panovačné, zvýšeně sebevědomé. Nepřiměřený citový vztah rodičů k dítěti bývá důsledkem vztahu mezi rodiči: vzájemně nesplňují svá očekávání a dítěti přisoudí svým chováním v rodině nedětskou roli. Snad největším zdrojem neurotizace a nežádoucího osobnostního vývoje dětí jsou otevřená konfliktní manželství. Dítě rodičů, žijících v bytostném konfliktu, je ze situace zmatené, protože má oba rádo. Nejhůře snášejí konflikty děti předškolního věku ( 3 – 6 let ) a potom mládež v pubertě. Největší dopad na dítě má však rozvod (viz. dále).

V praxi se setkáváme s rodiči, jež bychom mohli nazvat nezralými. Bývají mladší, nemají zkušenosti s vedením a výchovou, někdy jsou až příliš shovívaví, jindy až příliš přísní. Bývá pro ně typická nedůslednost ve výchově a proměnlivý postoj, což dítě uvádí do nejistoty a vnitřního zmatku.

Dalším typem rodičů, kteří přivádějí své děti do úzkostných stavů, jsou ti, u kterých zjišťujeme některé výrazné povahové zvláštnosti. Nejčastěji to bývají úzkostné matky, které svým dětem věnují přehnanou péči a ochranu. Děti jsou na nich tedy závislé, nesamostatné a obtížně se zařazují do dětského kolektivu. Opakem úzkostné matky je matka citově chladná. Ke svému dítěti se chová odmítavě až nepřátelsky, přísně je trestá a často je opomíjí. Dítěti se pak nedostává toho základního – vřelého přijetí, ochrany a mateřské lásky.

Na vzniku nadměrné úzkosti u dětí se mohou podílet i otcové. Otcové pedantské povahy nejsou s dítětem nikdy spokojeni, často je kritizují, snižují jeho sebevědomí a především je značně omezují ve volnosti a spontánnosti. Dalším typem jsou otcové, vyznačující se tvrdostí. Děti nadměrně fyzicky trestají, zanedbávají je, neposkytují jim dostatek citů. Obvykle se tak chovají i vůči svým ženám. U mnohých alkoholiků se pravidelně setkáváme s hrubostí, vztahovačností a rostoucí lhostejností k rodině. Opakem „tvrdých“ otců jsou osobnosti slabošské a vnitřně nerozhodné, nejisté. Svým manželkám neposkytují oporu a nutí je převzít v rodině vůdčí roli.

Největším zlomem v životě dítěte je však rozvrat rodiny, domova a ztráta milovaného člověka.

Rozvod … řešení?

Nezpochybňujme to, že některé rozvody jsou pro blaho dítěte nutné. A to tehdy, když dítě emocionálně nebo psychicky strádá. Např. když je týráno, sexuálně zneužíváno. Víme také, že i jeden dospělý je schopen dítě správně vychovat.

Skutečnost je ale bohužel taková, že právě dětská duše rozvodem nejvíce trpí. Předškolní dítě ještě neumí mluvit o svých starostech. Celou svou bytostí reaguje na katastrofu a upozorňuje na sebe poruchami chování. Není schopno pochopit a zpracovat rozvod rodičů. Jenom ho protrpí.

K rozvodu dochází normálně tam, kde se láska změnila v nenávist a dítě se stává předmětem sporu. Dítě se musí „rozdělovat“ a obě strany se o ně přetahují. Nenechme se mýlit tím, že se dítě uklidnilo, když se rodiče od sebe odstěhovali.

  • Rodičem, který od rodiny odchází, se cítí opuštěno a nemilováno. Cítí, že pro něj nemá žádnou cenu.
  • Jestliže dítě s jedním rodičem odchází z hnízda, cítí se vinno tím, že druhého rodiče opustilo.
  • Trpí ztrátou milovaného člověka.
  • V případě, že se musí odstěhovat z hnízda, ztrácí svůj svět.
  • Protože už nezažívá jednotu rodičů, cítí, že mužský a ženský prvek stojí proti sobě v nepřátelství. V zásadě se oba rodiče perou o přízeň dítěte. Až do rozvodu se dítě mohlo vázat na oba rodiče. Teď se cítí vinno, když miluje oba.
  • Cítí, že musí zatajovat, zapírat a potlačovat lásku k druhému rodiči.

Dítě si někdy s rodičem, kterého navštěvuje, tak dobře rozumí, že se s ním identifikuje a chtělo by reagovat na druhého rodiče stejně jako on. Vrací se k matce, kterou ve skutečnosti miluje, ale aby se před otcem necítilo vinno, cítí, že by se k ní mělo chovat stejně nenávistně jako on.

Ani při nejlepší vůli se dítě nemůže pro jednoho rodiče rozhodnout. Když jeden z rodičů umře, je to pro dítě lehčí. Může ho oplakat, rozloučit se s ním a více se přimknout k tomu, kdo zůstal na živu. Dávat všeobecně platné rady je těžké. Když se dva lidé, kteří se měli kdysi rádi, rozejdou, znamená to vždy krizi pro všechny. Dítě nedokáže žít bez lásky obou rodičů. Dítě cítí spoluúčast na jejich vztahu. Je šťastné, když jsou oni šťastni, je smutné, když se nesnášejí.Ať si to připustíme nebo ne, harmonická rodina je nejvzácnějším činitelem při zdravé výchově dětí. Šťastný je ten člověk, který se naučil milovat jiné lidi, a to je v prvé řadě zásluha rodičů.

Autor: - kš -

Facebook

Infocentrum
810 800 000, 597 089 205
(částečně hrazeno)

kód pojišťovny: 205