Agorafobie

Agorafobie (chorobný strach z otevřeného prostoru, prostranství nebo davu) se řadí k velmi častým fobiím a postihuje zhruba dvakrát častěji ženy než muže. Patří mezi úzkostnou poruchu, která často navazuje na panickou patuchu. Projevuje se nadměrným strachem ze situací, kde není možné ani rychlé vzdálení ani pomoc. To vede později k vyhýbání se takovýmto situacím, což jedince samozřejmě výrazně omezuje. Postižený má obavy, že by za jistých okolností mohl zkolabovat, ztrapnit se, dostat infarkt atd. Potíže se objevují nejčastěji mezi 20. a 30. rokem života, ale stejně tak se mohou objevit v kterémkoli věku. Přesné příčiny vzniku agorafobie nejsou známy. Svoji významnou roli hrají genetické dispozice. S velkou pravděpodobností se nedědí přímo panická porucha, ale dispozice s jakou úzkostí reagujeme na zátěž. Odolnost osobnosti vůči vnějším vlivům je vrozená pouze z části. Svoji roli hrají také vrozené temperamentové vlastnosti.

Začátek je v rodině

Pocit bezpečí je to nejcennější co mohou rodiče svému dítěti dát. V případě, že se dítěti tento povit nedostává, stává se v dospělosti nejisté ve vztahu k ostatním lidem. S rozvojem úzkosti v dospělosti souvisí ve většině případů ztráta důležité osoby v dětství, nedostatečná péče, týrání dítěte, nebo naopak jeho nadměrné rozmazlování. Svoji zásadní roli hraje výchova. Pokud je výchova příliš perfekcionistická, dítě se nadměrně kritizuje nebo se o ně až přehnaně a úzkostlivě pečuje může dojít následně k přecitlivělosti a k různým tělesným příznakům.

Stres

Stres je významnou okolností, která také ovlivňuje vznik agorafobie. Jedinci žijící ve stresujících podmínkách, jsou k úzkosti více náchylnější. Se stresem také velmi často souvisí rodinné problémy, potíže v zaměstnání nebo při studiu. V rodině to bývají zejména konflikty jak mezi partnery tak i mezi rodiči a dětmi. To se může projevovat hádkami nebo také tíživým mlčením. Na pracovní půdě se může jednat o nadměrné pracovní tempo, nedostatek odpočinku nebo o konfliktní situace. První záchvat paniky se objeví zpravidla v době zvýšeného tělesného nebo fyzického stresu.

Stresová reakce

Samotný stres vede ke vzniku stresové reakce. To však ještě nemusí signalizovat rozvoj úzkosti, ale úzkost vzniká jako následek. Stresová reakce je fyziologická a psychologická reakce organismu jak na vnější, tak na vnitřní události. Organismus se dostává do pohotovostního stavu a je připraven buďto na útěk nebo rezignaci. Od toho se odvíjí stavy útlumu a rezignace. Stresová reakce má v podstatě tyto funkce:

• upozorňuje na nebezpečí
• mobilizuje rezervy organismu
• udržuje tělo v pohotovostním stavu dokud nebezpečí nepomine

Fyzická onemocnění

Úzkost má také spojitost s tělesným onemocněním, což se projevuje především u starších jedinců. Úzkost má blízko k ischemické poruše srdeční, vysokému krevnímu tlaku, mozkové příhodě, revmatismu, poruše štítné žlázy atd. Také může souviset s bouřlivými hormonálními změnami po porodu nebo v klimakteriu.

Léky a alkohol

Úzkost se rozvíjí také při užívání některých léků (antihistaminik, hormonu prednisonu, atd.).Velice často se s úzkostí setkáváme u nadměrné konzumace alkoholu nebo u drogově závislých.

Panická porucha

Úzkost a strach je naprosto normální a tyto emoce prožívá každý člověk. Bylo dokonce zjištěno, že jedinec nepodá dobrý výkon, pokud je úzkostný příliš nebo vůbec, ale při mírné úzkosti je výkon daleko lepší. Je tomu zřejmě proto, že vzrušení vyostřuje smysly, mobilizuje síly a pomáhá organismu ubránit se. Jestliže však přeroste určitou míru, zasahuje do našeho života velmi negativně. Úzkost může přirozeně plynout nebo se objevit v záchvatech. U fobie se objevuje strach z konkrétních situací, kterých se lidé obvykle nebojí.

Kdo trpí panickou poruchou?

Nejčastěji se objevuje mezi 23. a 29.  rokem, ale může se objevit takřka kdykoli. Panickou poruchou trpí 1 -2 % populace. Někdy v průběhu života zažije panický záchvat až 80% lidí. Panická porucha se objevuje dvakrát častěji u žen než u mužů. Lidé trpící panickou poruchou vyhledávají nejprve pomoc na interně, kardiologii nebo neurologii. Výsledky však bývají negativní.

Kdy se rozvíjí panika?

Lidé trpící panickými záchvaty mají pravděpodobně strach z probíhajících tělesných pocitů, které jsou součást odpovědi na stres. Obava z tělesných příznaků pak následně způsobuje paniku. V současnosti se v našich podmínkách ocitáme ve skutečném fyzickém nebezpečí pouze zřídka. V každodenních podmínkách se můžeme nacházet v chronickém stresu a důsledkem tohoto stresu se zvyšuje produkce adrenalinu a dalších chemických látek. Tyto tělesné změny se projeví pokud prožíváme dlouhodobě nějakou negativní situaci, máme stres v práci nebo partnerský nesoulad. I když jednotlivé události v průběhu chronického stresu nemusíme ani vnímat jako důležité, může právě při dlouhodobém působení vzniknout řada potíží. Zvýšený adrenalin může v těle setrvat i po tom co, stresová situace odezní. Panika se při panické poruše spouští bez vnějšího ohrožení, a proto lidé, kteří panikou trpí obracejí svou pozornost sami na sebe.

Ztráta sebekontroly

Lidé trpící panikou se obávají, že nad sebou ztratí sebekontrolu. Domnívají se, že budou zcela neschopni pohybu a nebudou vědět co dělají. Také si nejsou zcela jisti čeho se vlastně bojí, ale mají nesnesitelný pocit, že udělají něco nevhodného. V průběhu úzkosti se celé tělo připravuje k akci a prožívá velkou touhu utéct. Někteří lidé s panickou poruchou mají strach ze závažné duševní choroby, jako je např. schizofrenie.

Léčba panické porucha a agorafobie

Tyto úzkostné poruchy lze celkem úspěšně léčit. Terapeutické možnosti jsou v podstatě dvě:

• léčba pomocí antidepresivy
• psychoterapie

Antidepresiva

Téměř polovina jedinců, kteří jsou postiženi panickými záchvaty se po léčení antidepresivy výrazně zlepší nebo dosáhnou úplného vymizení všech příznaků, které měli. Antidepresiva napomáhají k udržování rovnováhy na těch neuronech v mozku, kde  je u panické poruchy nedostatek serotoninu. Účinek léčby se objeví za 3 - 6 týdnů po podávání léků. Jedná se o léky, u kterých se nemusíme obávat závislosti.

Psychoterapeutická léčba

Pomocí psychoterapie může pacient lépe poznat co se s ním děje a co ho trápí. Postižený se učí trénovat dovednosti, které mu mohou do budoucna pomoci nalézt souvislosti, které s rozvojem poruchy souvisí. Psychoterapie při své léčbě používá celou řadu přístupů. Vhodná je také skupinová terapie, při níž je možné uvědomit si vztah k ostatním lidem, ujasnit si svoje postavení a také formy chování, které vedou ke stresu. Tato terapie probíhá ve skupině 8 - 12 osob a jednotlivá sezení trvají 1,5 - 2 hodiny. Cílem terapie je poznat souvislosti mezi chováním jedince a jeho problémy. Podstatou úzkosti je nepochopení vztahů, které člověk má, a proto je důležité změnit postoje a chování k ostatním lidem.

Pomoc blízkých

Panická porucha i agorafobie mohou způsobit, že se postižený cítí izolovaný, vyčerpaný a bezmocný. Z těchto důvodů je pomoc rodiny a nejbližších osob nezbytná. Pro pochopení potíží je však důležité, aby se okolí seznámilo s tím, co to agorafobie je a jak působí. Jinak nebudou moci plně porozumět tomu, co se při záchvatech odehrává. Je důležité aby:

• nebyl hledán viník v podobě partnera, výchovy, chování partnera atd., (mějte na paměti, že agorafobie není ani problémem lenosti a zbabělosti),
• rodina podpořila rozhodnutí postiženého vyhledat odborníka a podpořila také jeho pravidelnou léčbu,
• nabyly podceňovány suicidiálním výhružky (sebevražedné),
• zdravotní stav nebyl zlehčován,
• byl chválen každý léčebný pokrok,
• se nezapomínalo na citovou podporu postiženého.

Spouštěče úzkosti

Záchvat úzkosti může být spuštěn celou řadou podnětů. Podněty mohou být jak vnější, tak i vnitřní.

• Vnější (např.v metru, ve vlaku, na mostě, většinou se jedná o situace, kdy jsme již úzkost zažili popř. o nové situace, kdy v případě záchvatu není pomoc dostupná).
• Vnitřní - jedná se o tělesné pocity, myšlenky, představy.

Pokud jsou tyto vnější nebo vnitřní podněty vnímány jako hrozba, vzniká stav, který je plný napjatého očekávání nebo obav. Tento stav doprovází celou řadu tělesných změn, které patří k běžné stresové reakci organismu. V některých případech předchází některým záchvatům paniky delší období zvýšeného napětí a stresu. Ten má většinou souvislost s partnerskými, sexuálními nebo pracovními problémy. Úzkost se také může objevit náhle a žádné dlouhodobé napětí této situaci nemusí předcházet. V situacích, kdy předchází zvýšené napětí, bývají spouštěčem panického záchvatu tělesné nebo psychické pocity, které mají souvislost s touto úzkostí. Záchvat může být také vyprovokován náhlou událostí, která s dlouhodobým stresem nemá nic společného. U panických záchvatů, které napětí nepředchází, bývají nepříjemné tělesné pocity vyvolány náhlým emočním stavem (hněv, rozčílení) nebo zcela nevinnou tělesnou událostí (náhlá změna polohy, tělesné cvičení atd.). Mezi záchvaty vzniká zpravidla dlouhodobá úzkost z očekávání. Jsou to vlastně obavy z toho, že se objeví další záchvat. Tato úzkost z očekávání je velice silným stresorem, který sám o sobě vyvolává stresovou reakci.

Úzkostné chování

Jestliže chceme překonat potíže s agorafobií, musíme změnit vzorce chování, které jsou motivovány  strachem. Jedná se především o různé typy vyhýbavého a unikavého chování. Např. vyhýbání se cestování různými dopravními prostředky, vzdálení se od domova, atd. Jakýkoli druh vyhýbavého nebo únikového chování oslabuje naše sebevědomí a pocit, že situaci máme pod kontrolou. Vyhýbání a útěk jsou účinné způsoby, jak lze krátkodobě snížit úzkost. Abychom překonali  svoji agorafobii, je nezbytné začít si uvědomovat své obvyklé chování v situacích kdy máme strach a také začít odolávat nutkání se jim vyhnout.   

Reakce těla na úzkost

Velká část jedinců, kteří trpí panickou poruchou nebo agorafobií mají při pocitu úzkosti a ohrožení celou řadu tělesných pocitů jakými jsou např.: bušení srdce, zrychlený dech, mravenčení v končetinách, pocit závratě, atd.).Také se mohou objevit méně obvyklé příznaky jako bolesti v podbřišku a hučení v uších. Není vzácností, že při panickém záchvatu zareagujeme naprostou apatií. Většinou ani nevykonáváme žádný významnější pohyb, aby mohly svaly zvýšený příjem kyslíku spotřebovat. Za situace, kdy zrychleně dýcháme a přitom nevykonáváme tělesnou námahu, máme v krvi vyšší nasycení kyslíkem a nižší kysličníkem uhličitým, než tělo potřebuje a tak  mozek vydává pokyn k mělčímu dýchání. To nás může vyděsit a máme pocit, že nemůžeme popadnout dech a tak začneme dýchat silou vůle co nejvíce to jde. Snažíme se prohloubit dýchání, zrychlit dále tempo dechu. Tím však přijímáme stále více kyslíku a vydýcháváme nadměrně kysličníku uhličitého, takže mozek znovu řídí automatické pohyby dechového svalstva tak, aby nerovnováhu vyrovnal. Jelikož se jedná o neobvyklé pocity, můžeme se jich začít bát. Někteří lidé se bojí, že nad sebou ztratí kontrolu. Nejvhodnější je na chvíli zastavit dech a pak dýchat velmi pomalu (6 -8 dechů za minutu). To vede ke zklidnění všech tělesných reakcí a obnově rovnováhy kyslíku a kysličníku uhličitého v krvi.

Co souvisí s rozvojem poruchy

Jak panická porucha tak i agorafobie se většinou rozvíjí v období života, kdy je člověk vystaven většímu stresu. Pokud se následně postižený naučí panickým záchvatům v agorafobickému vyhýbavému chování, porucha se může udržovat již sama, bez vlivů z vnějšku. Někdy si postižený stresovou situaci uvědomuje, ale nedokáže se jí vzdát (např. milenecký poměr, dlouhodobé přepracování ve výhodném zaměstnání). Jindy si dotyčný konflikt neuvědomuje, protože probíhá uvnitř, v základních postojích k životu nebo v povahových rysech.

Jak překonat panické záchvaty?

Každý jedinec i ten, který úzkost neprožívá, mívá občas úzkostné myšlenky. Obvykle se však snaží situaci příliš nerozebírat. Naproti tomu člověk prožívající má negativní myšlenky vždycky, když se ocitne v situaci, které se obává. Neumí myslet na nic jiného a těmto myšlenkám naprosto podléhá. Odborníci radí, že v případě zpochybnění úzkostných myšlenek je potřeba:

• identifikovat - zjistit myšlenky, které mění emoce
• propojit - uvědomit si souvislost mezi myšlenkami a emocemi
• testovat - zkoumat pravdivost automatických myšlenek
• rozumně odpovědět - hledat realistické myšlenky
• vyhodnotit jak dále pokračovat