První návštěva u zubního lékaře

Rodiče se často ptají, kdy by poprvé měli se svým dítětem absolvovat zubní prohlídku. Zpravidla by to mělo být už kolem druhého roku, kdy dojde k prořezání zoubků. Pokud ale rodiče zjistí, například při čištění zubů, nějaké zubní kazy nebo záněty, odchylky od normálu, je lepší zubního lékaře navštívit i dříve. Názory, že zuby, které stejně dříve či později vypadnou a nahradí je zuby druhé, nepotřebují ani prohlídky u zubaře, jsou naprosto nesmyslné. Zkažené mléčné zuby totiž mohou mít následně na svědomí špatné postavení druhých zubů. Proto je velmi důležité učit dítě správným hygienickým návykům co nejdříve.

Dítě na návštěvu zubaře připravujeme od chvíle, kdy si začne čistit zuby. Měli bychom mu vyprávět o panu doktorovi, který se o zoubky stará, a že jednou za čas je potřeba zoubky ukázat, aby pan doktor poradil, jak si je má lépe čistit. Návštěva je potřebná i v případě, že dítě nemá žádné problémy se zuby, a to hlavně proto, aby vidělo, že pan doktor se jen podívá. S dítětem bychom měli pravidelné zubní prohlídky absolvovat dvakrát do roka. Můžeme navštěvovat dětského  zubního lékaře v jeho ordinaci nebo mít společného lékaře, který ošetřuje rodiče s dětmi, což má nesporně své výhody. V současné době i řada privátních zubních lékařů pro dospělé je ochotna ošetřovat malé dětské pacienty. Komplikované případy, některé handicapované děti, neošetřitelné děti a jiné pak tito lékaři odesílají na specializovaná dětská oddělení, kde mají větší možnosti a lepší podmínky ošetřování.

Návštěva v ordinaci

Před takovou návštěvou by měla doma proběhnout příprava. Většina dětí se bojí přesně toho, čeho se bojí jejich rodiče. Ventilovat své vlastní strachy před dětmi je naprosto nevhodné!  Dítěti vysvětlíme, jak to v takové ordinaci vypadá, jak to tam chodí, co se tam bude dít. Co se týká vlastního ošetření zubů, můžeme dítěti vysvětlit, že se pan doktor na zoubky podívá a spočítá je. K tomu mu poslouží zrcátko, a ten druhý nástroj je „ukazovátko", kterým zoubky spočítá. S dítětem můžeme nacvičit i otevírání úst na pana doktora. Před každým úkonem by se dítěti mělo vše vysvětlit.

Pokud se dítě i přes nestresující přístup bojí, do zubařského křesla se nechce posadit a je neklidné, důležité je ho nenutit násilím. Chrup může lékař vyšetřit i na jiném místě než v křesle, třeba v náručí rodiče. Někdy se však i přes dokonalou přípravu stane, že dítě odmítá jakoukoli spolupráci a neotevře vůbec ústa. V této situaci  je dobré dítě nenutit, nerozplakat ještě více, nejlépe je poslat ho domů. Zubní ordinaci si alespoň prohlédne a při příští návštěvě se lékař zase může pokusit o vyšetření. Zafixuje-li si dítě negativní pocit ze zubní ordinace, může se bát i při příštích návštěvách a strachu ze zubaře se někdy nezbaví ani v dospělosti. Jestliže dítko absolvuje návštěvu zubaře v pohodě, měl by ho lékař pochválit a za jeho chování ho odměnit malou odměnou.

Komunikace s dítětem

Komunikace s dítětem je zcela odlišná od přístupu k dospělému člověku. Každé dítě reaguje jinak. V průběhu vývoje dítěte se jeho emoce mění. Zpočátku vznikají jako bezprostřední reakce na podnět, později může emoci vyvolat i samotná představa. K negativním emocionálním reakcím patří strach, zlost, nenávist, které vznikají při neuspokojení základních dětských potřeb v situacích, které neumí dítě zvládnout. Zubní lékař musí při ošetřování dítěte zcela změnit své chování. Pro dítě je prostředí ordinace cizí, může ho děsit bílé oblečení, neznámé předměty. Někdy mají děti špatné zkušenosti s předchozím lékařem. Rozhovor s malým pacientem by neměl být odměřený, chladný, lékař musí pečlivě volit slova. Respektovat by se měly i zvláštnosti v chování dětí (puberta, období vzdoru). V pubertálním období není vhodné snižovat osobnost dětí nebo naopak volit až příliš „mateřský" přístup.

Ošetření by mělo být rychlé, pokud možno nebolestivé. Lékař by měl respektovat i jednotlivá věková období pacienta. Každý věk má různé hranice pro strach. U zcela malých dětí vyvolává pocit strachu hlavně nepřítomnost matky. Kolem druhého roku strach a nejistota pomalu mizí, dítě nabývá nových zkušeností a samostatnosti. Tato samostatnost se může projevit neposlušností a vzdorem. Právě do tohoto období spadá první návštěva u zubního lékaře. Kolem čtvrtého roku dítě opět pociťuje strach a na začátku puberty se objevuje další vlna emocionálního napětí.

Když to dítě nezvládne

Dítě nemusí u lékaře spolupracovat tak, jak bychom si to přáli. Může prodlužovat rozhovor s lékařem, oddalovat vyšetření, přivolávat rodiče, všemožně se bránit, provádět různé obranné pohyby rukou. Rodiče musí zapojit všechny možné prostředky k zvládnutí této situace. V případě neošetřitelnosti dítěte lékař zváží danou situaci a dítě může odeslat na specializované dětské oddělení, kde mají s podobnými případy více zkušeností. Někdy je vyšetření opravdu psychicky náročné nejen pro malého pacienta, ale i pro lékaře. V zubní ordinaci se může objevit až nezdravě vystupňovaný strach,  který lze ovlivnit velmi těžko. Většinou to bývá projev nějaké neurózy nebo psychózy. Dítě může reagovat buď pláčem, únikem, neotevře ústa nebo agresí. U dětí, které dříve prodělaly nějaký nepříjemný stresující výkon se lékař musí pokusit o vysvětlení, že ne každý lékařský výkon musí dopadnout stejně. Malé dítě zabavíme hračkou, dítě od tří let je už schopno vnímat „rozumové" důvody. U dětí předškolního věku je přítomnost rodičů v ordinaci spíš na závadu, znesnadňuje totiž užší navázání kontaktu mezi lékařem a dítětem. U ošetřování dětí neurotických reagujících většinou únikem by měla komunikace probíhat na mírné a laskavé úrovni. U děti psychotických reagujících agresivně je pak vhodnější autoritativní a energické jednání. Oba typy jednání vyžadují velkou lékařovu trpělivost. Pokud s dítětem nelze navázat kontakt (dítě s nízkým intelektem a dítě se silným afektem), nejlépe je ošetření odložit a na příští návštěvu ho připravit podáním léků. Pokud ani to nepomůže a dítě nelze v křesle ošetřit, přistupuje se k celkové anestezii prováděné na lůžkovém oddělení klinik.