Očkování – pomoc nebo nebezpečí?

Většina lidí považuje očkování za dobrodiní. Jiní však za zlo. Některým zachraňuje životy, jiným způsobí komplikace.
Očkování je jedním z nejdůležitějších objevů v historii. To nejlepší, co můžeme v prevenci infekčních nemocí udělat, je nechat se očkovat u těch nemocí, proti kterým existuje a je dostupná očkovací látka. Pocit, že prodělání infekce je přirozenější a následná ochrana dlouhodobější a účinnější, je špatný a krokem zpět. Zpátky do doby, kdy u nás na infekční onemocnění umíraly tisíce až desetitisíce dětí a dospělých.

Skok do historie

Očkování má překvapivě dlouhou historii. Předpokládá se, že pravidelné očkování bylo zahájeno již na začátku 2. tisíciletí našeho letopočtu ve střední Asii. První zdokumentovaný pokus s očkováním provedl britský lékař Edward Jenner, který zahájil vakcinaci proti pravým neštovicím v roce 1796. Všiml si, že dojičky krav, které onemocněly mírnými kravskými neštovicemi, již nikdy neonemocněly pravými neštovicemi. Začal pak z puchýřů kravských neštovic připravovat látku, kterou podal zdravým lidem, a ti pak získali ochranu před pravými neštovicemi. Kráva se latinsky řekne „vacca", proto od té doby používáme termín vakcinace (očkování) a vakcíny (očkovací látky).

Dalším historickým úspěchem byla příprava vakcíny proti vzteklině Louisem Pasteurem roku 1885. V roce 1896 byla použita první usmrcená vakcína proti rozsáhlé epidemii moru. Na přelomu 19. a 20. století byly připraveny další vakcíny proti tyfu a choleře. V roce 1927 bylo zahájeno očkování proti tuberkulóze, v roce 1936 proti chřipce. Jen díky očkování se v roce 1979 podařilo celosvětově vymýtit pravé neštovice a chystá se vymýcení dětské přenosné obrny. Protože nevidíme na tyto nemoci běžně umírat děti, nabývají někteří lidé dojmu, že vakcinace je zbytečná, očkovací látky nebezpečné a rizika vysoká. Pravda však je, že pokud poklesne proočkovanost populace, riziko, že některé děti zemřou, bude stoprocentní.
Pokračuje také vývoj očkovacích látek proti pásovému oparu, průjmovým onemocněním, virové hepatitidě typu C, lymeské borrelióze, malárii, HIV.

Podstata očkování

Očkování znamená podání očkovací látky jedinci, který chce být chráněn před infekčním onemocněním. Očkovací látky mohou být podány různou cestou. Nejčastější je však injekční podání do svalu. Vakcíny se většinou aplikují do oblasti stehenního (děti do jednoho roku věku) nebo deltového (ramenního) svalu, zpravidla do nedominantní strany, tedy u praváků vlevo a naopak. Očkovací látky mohou být podány také podkožně, do kůže nebo jako tekutina ústy.

Princip očkování není založen na umělém vyvolání nemoci, ale na aktivaci imunitního systému látkou, která je původci infekce pouze podobná. Po očkování dochází ke stimulaci a aktivaci buněk imunitního systému, které začnou vytvářet jednak příslušné protilátky a jednak tzv. paměťové buňky. Protilátky pak proudí krevními cévami v našem těle. Dojde-li k průniku bakterie, viru do organismu, protilátky se na ně okamžitě naváží, zneutralizují je a znemožní jejich množení, šíření a napadání dalších buněk našeho těla. Tím je znemožněno propuknutí infekce a člověk neonemocní. Množství protilátek v krvi vzniklé očkováním postupně klesá, až dojde k poklesu pod množství, které je ještě dostatečné na boj s původci infekcí. Aby se tak nestalo, je u řady očkování nutné přeočkování.

Očkovací látky obsahují hlavní složku, která stimuluje imunitní systém, a pomocné látky nutné pro stabilitu, trvanlivost a bezpečnost. Hlavní složka je připravována z celé bakterie či viru nebo pouze z významných částí původce (polysacharidy, proteiny), případně z látek produkovaných původci (toxoidy). Žádná vakcína neobsahuje takovou hlavní složku, jež by byla schopna vyvolat vlastní onemocnění, z očkování tedy nelze onemocnět.

Povinná očkování

Mezi povinná očkování všech nově narozených dětí patří očkování proti deseti nemocem: tuberkulóze, záškrtu, tetanu, černému kašli, nákazám vyvolaným bakterií Haemophilus influenzae typu B, dětské přenosné obrně, virové hepatitidě B, spalničkám, příušnicím a zarděnkám.

Povinné očkování se řídí očkovacím kalendářem, který vychází z míry výskytu nakažlivých chorob v dané zemi a z doporučení odborníků. U nás se řídíme doporučeními Světové zdravotnické organizace, Evropské lékové komise, Státního ústavu pro kontrolu léčiv, Národní imunizační komise a dalších odborných organizací.

Odpůrci očkování argumentují tím, že je při něm dětský organismus nadměrně zatěžován. Zátěž imunitního systému všemi povinnými vakcínami během dětství je ale dohromady srovnatelná se zátěží, které dítě čelí při jedné streptokokové angíně. Vakcinace také neoslabuje imunitní systém dítěte, naopak ho účinně podněcuje a umožňuje překlenout období jeho nevyzrálosti.

Někteří rodiče nechtějí nechat děti očkovat, protože to odporuje jejich názorům či víře. Povinné očkování je však přípustným omezením práva na svobodu názorů, neboť jde o opatření nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví, práv a svobod druhých lidí.  Je nutné si také uvědomit, že odmítání očkování znamená vlastně porušení práv dítěte. Každé dítě má totiž právo na co nejlepší zdraví.

Výhody očkování

Nejpodstatnější výhodou očkování je prevence onemocnění infekční nemocí. Očkování poskytuje to nejlepší - brání samotnému vzniku nemoci. Existuje řada doporučených očkování pro děti i dospělé (proti rotavirovým průjmům, pneumokokovým nákazám, planým neštovicím, klíšťové encefalitidě, meningokokovým meningitidám, virové hepatitidě typu A, chřipce a lidskému papillomaviru). Při cestování do zahraničí přicházíme do kontaktu s řadou infekcí, které se u nás běžně nevyskytují, proto je očkování velmi důležité.

Podaří-li se ve společnosti dosáhnout vysoké proočkovanosti, přeruší se tím šíření infekce mezi očkovanými a tím se výrazně snižuje riziko přenosu infekce na neočkované jedince. Jedná se o tzv. kolektivní imunitu. Očkování tak chrání ty, kteří nemohou být očkovaní kvůli některým onemocněním nebo oslabené imunitě.

Hexavakcína

Kojenci jsou dnes očkováni tzv. hexavakcínou, která chrání proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, žloutence typu B, dětské obrně a chorobám vyvolaným bacilem haemophilus influenzae (patří k nim zánět mozkových blan, prudký zánět hrtanové příklopky, zánět kloubů nebo zápal plic). Někteří  lékaři si myslí, že je lepší hexavakcínu rozložit a očkovat postupně. To by ale nebylo o nic šetrnější, navíc je oddalování vakcinace hazardem. Na nemoci jako černý kašel, který se v dospělé populaci běžně vyskytuje v lehčí formě, může totiž neočkovaný kojenec i zemřít.

Jiní oborníci zase varují před tím, aby se k povinnému očkování proti šesti nemocem, které dítě dostává během prvního roku života, přidávala ještě další očkování. Také doporučují dodržovat maximální rozestupy mezi jednotlivými dávkami, které jsou v tomto věku celkem tři. To znamená dva měsíce.

Nebezpečí hliníku

Část odborníků je přesvědčena, že množství hliníku, které se do těla dostane injekčně pomocí  vakcín, je velmi malé ve srovnání s tím, co přijmeme z ovzduší a jídla. Jde prý o zanedbatelné množství a nepředstavuje riziko pro kojence. A že se do těla nevstřebá, případně se bezproblémově vyloučí. Jenže, kdyby se nevstřebal, nemohl by plnit úlohu, kvůli které se do vakcín přidává: tedy, že aktivuje imunitu. Zatímco v trávicím traktu existují bariéry, které brání části hliníku, aby se do krve dostal, ten z injekcí se tam dostane stoprocentně. Pomalu se pak akumuluje v mozku a vyvolává tam zánět. Už také víme, že v lidském těle dokáže přetrvat až padesát let.

Očkování proti chřipce

I když chřipce u nás každoročně podlehne kolem 1500 lidí, Češi se proti ní přes nejrůznější reklamní kampaně očkují stále zhruba třikrát méně, než je průměr v Evropské unii, kde se dává očkovat asi 23 procent lidí. Zatímco státy, jako je Švédsko, Finsko nebo Island, se mohly už před epidemií chřipky v roce 2010 chlubit šedesátiprocentní proočkovaností, Češi skončili v žebříčku Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí až za Estonskem a Řeckem na posledním místě.

Loni se očkováním chránilo jen pět procent Češek a Čechů, průměr EU je ovšem 22 procent. Světová zdravotnická organizace ovšem doporučuje, že by se proti chřipce mělo očkovat nejméně 30 procent obyvatel.
A jestliže třeba v Nizozemsku si pro vakcínu před chřipkovou sezonou 2010/2011 přišlo téměř osmdesát procent lidí nad 65 let, v Česku to nebyla v této věkové kategorii ani čtvrtina. Přitom to jsou především senioři a lidé s chronickým onemocněním srdce a cév, dýchacích cest, ledvin nebo diabetici, kteří by se měli o vakcíny zajímat. U těchto pacientů má očkování proti chřipce smysl. U zdravé populace ale plošná vakcinace význam nemá. Velká část lidí má takovou imunitu, že chřipku jednoduše vůbec nechytí.

Vedle skepse k výsledkům očkování či neochotě si za ně připlácet hraje u české veřejnosti roli i to, že chřipka v jejích očích nepatří mezi hrozby srovnatelné s chorobami typu žloutenky, černého kašle nebo tuberkulózy. Přitom nejde o žádnou lehkou nemoc. Dokazuje to i fakt, že farmaceutické firmy do výroby a výzkumu investují nemalé peníze.

Sami výrobci vakcín ale zároveň přiznávají, že se účinnost chřipkových vakcín pohybuje v rozmezí 70 až 90 procent v závislosti na imunitě daného člověka. Řada lidí se pak cítí podvedena a stěžuje si na nedostatečnou ochranu. Někteří očkovaní si ale pletou chřipku s běžnou virózou. Lidé si myslí, že mají chřipku, ale ve skutečnosti se jedná o virózu, která se projevuje podobně. Pravou chřipku většina z nich neprodělá. Pak mají pocit, že očkování je k ničemu. Důležité je vědět, že i kdybyste se nechali naočkovat v okamžiku, kdy už jste ohroženi virem chřipky, průběh onemocnění bude mnohem mírnější, a hlavně bez nebezpečných komplikací, které s sebou chřipka může přinést. Aplikaci protichřipkových injekcí je ale zatím třeba každý rok opakovat, protože stejně tak jako klasické prodělání chřipky nechrání proti jejímu dalšímu nakažení, tak ani očkování nevydrží v těle déle než půl roku.

Lékaři začínají očkovat v září. Ideální dobou je nechat se očkovat v říjnu a listopadu, ale vakcínu si můžete nechat dát v podstatě kdykoli v průběhu chřipkové sezony. Ochrana po očkování vzniká zhruba 14 dní po podání vakcíny a přetrvává minimálně půl roku, což vás ochrání přesně v období předpokládané chřipkové sezony.

Vakcín proti chřipce je v ČR poměrně dost, liší se například i způsobem aplikace (kvůli délce jehly), indikací podle věkových kategorií (některé jsou vhodné jen pro dospělé nebo zejména pro starší osoby) či obsahem vaječných bílkovin. Každá však obsahuje antigeny stejných tří typů chřipkových virů.

Kromě ochrany před chřipkou nebo zmírnění jejího průběhu a vyloučení závažných komplikací vám očkování dopřeje mnohé „bonusy". U malých dětí snižuje očkování proti chřipce počet opakujících se infekcí dýchacích cest až o 38 procent, výskyt zánětu středního ucha až o 43 procent, počet návštěv u lékaře v období epidemie až o 32 procent. U lidí v produktivním věku snižuje pětinásobně nemocnost na chřipku a chřipce podobné infekce proti neočkovaným, snižuje předepisování antibiotik až o 25 procent.

Nač si dát pozor při očkování proti chřipce

Množství potřebných protilátek v krvi zásadně ovlivňují drobnosti, o kterých se často nemluví. Podle studie Univerzity Hradec Králové mají běžně používané léky na bolest a proti horečce negativní vliv na efekt vakcín proti nejrůznějším nemocem. Až každý třetí očkovaný přitom po návštěvě lékaře kvůli nežádoucím reakcím po pilulce sáhne. Paracetamol spolu s horečkou snižuje i hladinu protilátek. Proto někteří odborníci nedoporučují podávání těchto léků 24 hodin po očkování, aby se zbytečně neoslabovala imunitní reakce.

 Na pozoru by se při očkování měli mít i ti, kteří se potýkají s kilogramy navíc. Nadváha snižuje účinnost nejen očkování proti chřipce, ale taky u žloutenky typu B či tetanu. Množství protilátek v krvi lidí s nadbytečnými kily se totiž po několika dnech rapidně snižuje.
Dva až tři dny po očkování je lepší se také vyhnout slunci. UV záření potlačuje imunitní odpověď organismu, což může mít za následek zklamání z nedostatečné ochrany vakcín. Problém to může být zejména u lidí, kteří se těsně před dovolenou nechají očkovat a pak tráví čas na přímém slunci.