Slevy s ČPZP 2019

Nepochopitelný strach

Strach je normálním obranným mechanismem, který člověku přikazuje vyhýbat se nebezpečí. Existují však chorobné stavy, kdy se normální obavy vymknou kontrole a dostavují se v běžných životních situacích, kdy reálné nebezpečí nehrozí. Pak hovoříme o úzkosti, v případě, kdy jde o epizodu vystupňované úzkosti, která může mít i výrazné tělesné projevy, pak se tento stav nazývá panickou poruchou. V určitých případech je úzkost spojená s depresí.

V jistých případech nám strach začne komplikovat život – prostě cítíme jakési napětí, očekáváme něco nepříjemného, ale nevíme vlastně pořádně co. Nesoustředíme se, nemyslí nám to. Naše hlava je plná starostí, které nemůžeme zvládnout, a nevíme si s tím rady. Právě tak může vypadat úzkost. V těžkých případech se příznaky úzkosti mísí s příznaky deprese. Vzhledem k tomu, že příznaky deprese jsou méně hluboké než u deprese a příznaky úzkosti méně výrazné než u úzkostných poruch, často bývá tato porucha podceňována. Jde ale o velmi vážnou poruchu s vysokým rizikem pokusů o sebevraždu.

Nejen pavouci…

Fobii si dokážeme představit – bojíme se pavouků, výtahů, otevřených prostor za zády. Tzv. specifické fobie se projevují strachem ze specifických situací, jako jsou výšky, bouřka, živočichové, nemoci. U všech fobií si postižení uvědomují, že jejich strach je přehnaný, přesto se vystavení fobickému podnětu vyhýbají a při expozici prožívají příznaky paniky. Dobře si uvědomujeme, že náš strach je neadekvátní a docela zbytečný. Nemůžeme si ale pomoci. Fobie nás ovládá psychicky i fyzicky. Jsme nervózní, neklidní, někdy se bojíme, že se přestaneme kontrolovat, že omdlíme, nebo dokonce zemřeme. Buší nám srdce, máme sucho v ústech, špatně se nám dýchá, může nás bolet i břicho a máme pocity tíhy a svírání na hrudi. Mohou nás trápit závratě, točit se nám hlava, můžeme trpět návaly horka a chladu a mravenčením v končetinách.

Velká většina fobií vzniká již v dětství v důsledku nějakých nepříjemných vzpomínek a zkušeností. Sociální fobie postihuje někdy během života 3-13 % populace. Často začíná v pubertě a projevuje se strachem z pátravých pohledů jiných lidí. To vede k vyhýbání se pobytu ve společnosti. Fobické situace mohou být konkrétní (nemocný např. nemůže ve společnosti jíst) nebo difúzní (zahrnující téměř všechny sociální situace mimo okruh rodiny).

Agorafobie je nejčastější úzkostnou poruchou. Odhaduje se, že jí trpí kolem 6 % populace. Slovo agorafobie znamená strach z otevřeného prostoru (agora = tržiště, fobie = strach).  Podstatou agorafobie je však strach z panického záchvatu v situaci, ve které není dostupná pomoc nebo ze které je obtížné se vzdálit.

Je známo kolem pěti set různých druhů fobií. Řada z nich je známá, ale některé z nich jsou opravdu kuriozní:

  • spektrofobie – strach ze zrcadel a z pohledu do nich

  • dromofobie – strach z ulic

  • gramofobie – strach ze sňatku (většinou vzniká jako důsledek událostí kolem prožitého rozvodu)

  • nomofobie – chorobný strach ze ztráty či odcizení mobilního telefonu nebo strach ze ztráty mobilního signálu

Panika

Panická porucha je charakterizována náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují bez zjevné vnější příčiny. Panický záchvat strachu trvá několik minut, ale někdy se může vracet ve „vlnách“ i po dobu dvou hodin. Postižený prožívá strach ze smrti, zbláznění nebo ztráty kontroly nad sebou. Typické jsou bušení srdce, bolesti na hrudi, závratě, mravenčení.

Také paniku bychom mohli nazvat strachem. Odkud pochází „její“ pojmenování? Vzpomeňte si na příběh o Panovi, který pro svůj děsivý vzhled napůl člověka a napůl kozla zažíval na hoře Olymp zlomyslné úsměšky od ostatních božských kolegů. Pan se nakonec ukryl do lesů, kde se věnoval pastvě dobytka a hře na píšťalu. Občas jej však přece jen potkali lidé nebo nymfy, které vystrašil svým zjevem až k smrti, a vyvolal v nich panický strach. Z psychologického hlediska je tedy panika neovladatelná úzkost a strach. Projevy jsou velmi podobné těm, které zažívají lidé s fobií. K panice musí mít člověk dispozice, tedy zvýšenou citlivost ke stresu. A pak již stačí podnět, například ztráta někoho blízkého nebo nějaký stresující zážitek.

Otřesný zážitek

Posttraumatická stresová porucha je opožděnou odpovědí na situaci, která je neobvykle hrozivá a vyvolá neobvyklou tíseň. Patří mezi uznané choroby a je třeba ji léčit. Vzniká do šesti měsíců od traumatické události, věk přitom nerozhoduje. Nejtypičtějšími traumaty u mužů jsou válečné konflikty a autonehody, u žen pak znásilnění. V případě živelných katastrof onemocní zhruba 30 procent zasažených. Posttraumatickou stresovou poruchu však může vyvolat i rozvod. Mezi jasné signály patří především dotírající myšlenky na traumatickou událost. A také hrozivé sny, emoční otupělost, vyhýbání se lidem, nereagování  na okolí, pocity smutku a vyhýbání se situacím, které připomínají prožitou událost. Může docházet i k výbuchům vzteku a agrese, většinou v souvislosti s připomenutím traumatické příhody. Dalšími projevy mohou být nespavost, přehnané reakce. Častá jsou depresivní rozladění a sebevražedné myšlenky.

Mnoho lidí si tíži prožité krizové situace plně uvědomí až s odstupem času a nevyhledají odbornou pomoc. Posttraumatická stresová porucha se nejprve projevuje například přetrvávající úzkostí, problémy s usínáním či nekvalitním spánkem a nesoustředěností. Později se nám neustále vracejí vzpomínky na to, co se stalo, vyhýbáme se místům, která nám tragickou událost připomínají. Posledním stadiem je apatie, lhostejnost, rezignace a také myšlenky na sebevraždu. Lidé, kteří neváhali včas vyhledat odbornou pomoc, se ve třiceti procentech úplně uzdraví. U stejného množství budou dlouhodobě přetrvávat mírnější příznaky. Bohužel ve zbývajících případech může docházet k opakovaným pracovním a osobnostním selháním nebo opakovaným pracovním neschopnostem.

Facebook

Infocentrum
810 800 000, 597 089 205
(částečně hrazeno)

kód pojišťovny: 205