Hojení ran mnohdy vyžaduje čas a trpělivost

Kdo z nás by nezažil nějakou tu ranku, která za pár dní byla pryč. S přibývajícím věkem a nemocemi se mohou objevovat poranění, která vyžadují dlouhodobou péči.

Primárně hojící se rány jsou ty, ve kterých se za pomoci krevních destiček vytvoří krevní sraženina, nedojde k infekci a rána se uzavře. Tak je tomu při ranách malého rozsahu, povrchových ranách, ale i u pooperačních stavů. Sekundárně se hojící rány jsou takové, u kterých došlo ke ztrátě tkáně, a musí se tedy nejdříve vyplnit (tomuto procesu se říká granulace) a až poté dojde k vytvoření kůže. Pokud se ovšem taková rána nezhojí do osmi týdnů, jde o ránu chronickou. Častou příčinou komplikací hojení akutní rány chronické je působení infekce nebo nevhodné ošetřování. Za jejich vznikem pak stojí nejčastěji lokální poruchy výživy kůže, působení tlaku, poškození cévního systému nebo jiné onemocnění.

Bércové vředy

Většina bércových vředů je žilního původu. Jsou většinou nejtěžším stadiem chronického žilního onemocnění. Stručně je lze popsat jako ránu, kde je porušena anatomická stavba a funkce kůže, což doprovází riziko infekce. Žilní bércové vředy jsou projevem městnání krve v dolních končetinách. Při přetlaku v žilním řečišti se žíly na končetinách rozšiřují. Chlopně ztrácejí svoji správnou funkci a propouštějí část krve zpět. Průtok končetinami se zpomaluje. Tekutina z krve v přeplněných žilách prostupuje do podkoží. Rozvíjí se otok a dochází k poruše výživy kůže. Bezprostřední příčinou vzniku vředů bývá drobné kožní poranění nebo infekce. Výskyt bércových vředů se zvyšuje s věkem a ženy jsou jimi postiženy častěji než muži. Bércové vředy jsou bolestivé a jejich léčba je dlouhodobá. K léčbě se využívá vlhká terapie, různé speciální materiály, léky s protizánětlivým účinkem, v případě onemocnění žil venofarmaka, a jde-li o bércový vřed tepenného původu, podávají se léky zlepšující prokrvení. Základem léčby bércových vředů žilního původu je správně provedená kompresivní terapie.

Proleženiny

Proleženina bývá postrachem všech pacientů vyšších věkových skupin, kteří jsou v důsledku nemoci na delší dobu upoutáni na lůžko. Proleženiny (dekubity) ohrožují i osoby v produktivním věku upoutané na invalidní vozík.

Poškození povrchu pokožky a podkožních tkání je způsobeno dlouhodobým tlakem na plochy těla, na nichž spočívá největší váha nemocného. Hlavní příčinou vzniku proleženin je dlouhodobé stlačení měkkých tkání pokožky a svalů mezi kostí a tvrdou podložkou. Kritickými místy jsou obratle krční páteře, lopatky, křížová kost a patní kosti. V důsledku tlaku dochází k nedostatečnému prokrvování, pokožka a svaly jsou špatně vyživovány a chybí jim kyslík. Při dispozici pacienta stačí k vytvoření proleženin řádově hodiny. Zvýšené riziko je u lidí trpících inkontinencí, onemocněním nervového systému, po úrazech a u starších osob. Pokud se včas neprovádí preventivní opatření, může postupně nastat odumírání tkáně.

Prvním příznakem, který nelze podceňovat, je začervenání pokožky. Pacient si může stěžovat na bolestivost místa, pálení nebo mravenčení. V dalších stadiích se tvoří puchýře a postupně odumírá pokožka a svaly. V nejtěžších stadiích může být postižena i kost.

Předstupněm vzniku proleženin je zarudnutí pokožky, které při stlačení bledne. V této fázi je ještě velká naděje, že se podaří vzniku proleženiny zabránit.

1. stupeň: Na neporušené pokožce se objevuje neblednoucí zčervenání, postižené místo je oteklé, teplé a nebolestivé. Nemocný pociťuje pálení nebo svědění pokožky.

2. stupeň: Dochází k poškození povrchu pokožky a vytvářejí se puchýře. Tento stav je velmi bolestivý.

3. stupeň: Poškození zasahuje podkožní vrstvy, v nichž již může docházet k odumírání tkáně. Tvoří se hluboký vřed, který je často kryt suchou černohnědou krustou (strup) z odumřelých buněk nebo vlhkým žlutohnědým. Pacient může mít mírně zvýšenou teplotu v důsledku probíhajícího zánětu.

4. stupeň: Dochází již k rozsáhlé destrukci, odumírá svalová tkáň, poškozena je i kost. I tato rána může být pokryta černohnědou krustou z buněk odumřelé tkáně.

Pokud se pacientovi vytvoří proleženina, je třeba, aby lékař zhodnotil jeho celkový stav. Proces hojení vyžaduje vytvoření celkových podmínek zahrnujících především pohybový režim pacienta, úpravu výživy, pitného režimu a léčbu základního onemocnění. Cílem místní léčby proleženiny je vytvoření optimálního mikroprostředí podporujícího hojení, s použitím speciálního krytí rány. Pomoci může i užívání léků systémové enzymoterapie. Enzymy, které obsahují, urychlují vstřebávání otoků, krevních podlitin a výronů a zkracují dobu hojení.

Prvním krokem léčby je čištění rány. Odumřelou tkáň je nutno odstranit, aby se zabránilo případnému vzniku infekce v ráně. K čištění lze použít speciálně upravená krytí rány. Dalším krokem je ošetřování rány krytím, které udržuje v ráně vlhké prostředí. K hojení neprospívá sušení povrchu rány. Vytvoří-li se na ní strup, hojení se zpomaluje. Na ránu by neměly přijít masti, pasty nebo zásypy a gáza. Zároveň s ošetřením proleženiny je vhodné ošetřit pokožku v okolí rány ochranným krémem.

Speciální krytí

Moderní krycí materiály udržují v ráně stabilní teplotu a vlhkost, která podporuje rychlejší hojení. Zajistí komfort v léčbě vzhledem ke snadné manipulaci a bezbolestné vnímatelnosti, protože se nepřilepují na ránu.

Metoda vlhkého hojení se užívala už ve starověku. V Mezopotámii se na rány používala pryskyřice, staří Egypťané využívali med v kombinaci s různými semeny a rozmačkaným ovocem. Medem ošetřovali rány i Řekové a Římané, kteří využívali jeho schopnost udržet ránu vlhkou.

Tekutina, kterou rána vylučuje, obsahuje řadu růstových faktorů a výživných látek, které přispívají k úspěšnému hojení. Moderní materiály vlhké prostředí udržují. Jejich nezanedbatelnou výhodou jsou snadná manipulace, méně časté převazy, a tím odstranění bolestí s nimi spojených, kratší doba hojení. Nedochází k opakovanému poranění rány tím, že se při častých převazech strhne nově vytvořená tkáň. Krycí materiál by měl být ponechán na místě 3-7 dní. Některé obvazy pohlcují také nepříjemný zápach. Tyto i další materiály (antiseptické obvazy, interaktivní obvazy) předepíše lékař na základě vyšetření rány, protože pro každou fázi hojení je vhodná jiná forma krytí.

Novinkou posledních let jsou tzv. bioaktivní obvazy složené z oxidované celulózy, kolagenu a dalších přírodních polysacharidů. Obvykle jde o obvazy, které se po aplikaci do rány samy vstřebávají. Svým působením podporují granulaci i epitelizaci rány.

Prevence proleženin

Základem prevence proleženiny je polohování pacienta. To znamená v pravidelných intervalech měnit polohu tak, aby poškozená nebo ohrožená místa byla namáhána co nejméně. Aktivní změny polohy pacienta či jeho pasivní polohování na lůžku by mělo probíhat v dvouhodinových intervalech. Doporučuje se používání speciálních pomůcek, jako jsou například antidekubitální matrace. Ty chrání riziková místa pokožky před vznikem proleženiny (zmírněním tlaku v místě kostních výčnělků).

Je třeba dbát na hygienu a udržovat pokožku čistou. Čisté a suché by mělo být i ložní a osobní prádlo. Důležitá je důsledná péče o suchou a čistou pokožku, používání prostředků určených k promašťování pokožky. Na místa, která jsou ke vzniku proleženin náchylná (paty, oblast křížové kosti a hýždí), lze používat preventivní krytí v podobě ochranných filmů nebo hydrokoloidů. U pacientů, kteří trpí nekontrolovaným únikem moči, je nutné používat absorpční pomůcky.

Hojení proleženin je velmi náročné na energii a živiny. Úbytek na váze a nedostatek bílkovin je nebezpečím jak pro jejich vznik, tak pro hojení. Zvláště u starších lidí musíme dbát na vyváženou stravu a pravidelný přísun vitaminů a minerálů. Důležitý je i pitný režim. Pacient by měl denně vypít 1,5 litru tekutin, pokud ošetřující lékař nedoporučí jiné množství. Pokud onemocnění provází nechuť k jídlu, je třeba po konzultaci s lékařem dodat živiny např. pomocí nutridrinků.

Rehabilitace je velmi důležitou složkou léčby. Při dlouhodobém ležení dochází k ochabnutí svalů, proto je důležité posilovat oslabené svalové skupiny. Cviky se provádějí pomalu a je třeba se vyvarovat bolesti.

Diabetická noha

Toto onemocnění mívá dvě příčiny: ischemickou chorobu dolních končetin a diabetickou neuropatii. Bohužel u některých pacientů onemocnění signalizuje až nehojící se rána. Zpočátku třeba drobný defekt, vypadající jako prasklina nebo puchýřek na noze, se infikuje, rána se zvětšuje, prohlubuje, často se objeví nekróza tkáně a hrozí amputace.

O nohy by se měl cukrovkář opravdu dobře starat. Šanci na postižení diabetickou nohou má během života téměř každý čtvrtý diabetik. Až 70 % ulcerací (vzniku vředu) se znovu vrací během 5 let po zhojení. Riziko amputace dolních končetin je u diabetiků 15x vyšší než u osob bez diabetu.

Diabetická neuropatie je nezánětlivé poškození periferních nervů, kdy dochází k postižení struktury nervů senzitivních, motorických i vegetativních, nejčastěji na dolních končetinách. Pacient si stěžuje na „studené nohy“, neurčité pocity mravenčení, brnění či pálení. Relativně vzácnější forma se dokonce projevuje neztišitelnými bolestmi. Potíže si pacient často uvědomí až ve chvílích klidu, v noci. Příznaky také nebývají zpočátku příliš výrazné či nutkavé, pacienti je při kontrolách ani neuvádějí, neboť nevědí, na co si mají stěžovat. Samotné příznaky podle lékařů většinou žádnou léčbu nevyžadují, jsou však jasným příznakem komplikace cukrovky. Jakmile se totiž začnou objevovat, lze hovořit o zvýšeném riziku závažného poškození dolních končetin.

Léčba diabetické neuropatie

Příznaky diabetické nohy se bohužel nedají zcela vyléčit, ale dají se stabilizovat a výrazně zlepšit včasnou a vhodnou léčbou. Kromě klasických metod a přístupů odborníci používají i podpůrných léčebných prostředků. Mezi ně patří ozonoterapie nebo mezodiencefalická modulace (MDM). V případě ozonoterapie se jedná o směs s malým, ale konkrétně definovaným množstvím ozonu a většinovým množstvím lékařského kyslíku, jenž se aplikuje lokálně formou uzavřených vaků na postižené končetině. Ozonoterapie je neocenitelná zvláště u těžkých infekcí při závažných poruchách prokrvení. Metoda MDM pomáhá zejména lidem s takzvanou diabetickou neuropatií, a nově i v léčbě chronických ran – tedy rovněž diabetické nohy. Často ji využívají lidé v pokročilém stadiu obtíží a u nich pozorujeme úlevu až v 80 procentech případů.

Sledujte se

Patříte i vy do skupiny diabetiků s uvedenými riziky? Pak si pravidelně prohlížejte nohy a ošetřete každou trhlinku, otlak či puchýřek. Každý den dopřejte svým nohám koupel ve vlažné vodě. Často procvičujte dolní končetiny – třeba během sledování televize. Nohy po koupeli vždy pečlivě osušte a zvláčněte jejich pokožku vhodným krémem. Před obutím se ujistěte, že v obuvi nemáte shrnutou vložku nebo cizí předmět. Noste antibakteriální ponožky. Pravidelně také navštěvujte pedikúru. Je možné, že právě ve vašem případě jde navíc o plochou nohu či nesprávný pohybový návyk. Proto si nechte zhotovit speciální, na míru vyrobené vložky do bot, aby se problém ještě více neprohluboval.

Nevíte-li si rady, navštivte podiatra. Tento specialista vám nezačne léčit pouze ránu na noze. Měl by například zjistit, jaké léky užíváte a zda některými svými vedlejšími účinky nezhoršují hojivost rány. Posoudí, jak kompenzujete diabetes, navrhne vám úpravu jídelníčku a přiměřeného pohybu s ohledem na aktuální stadium hojení rány. Poradí vám, jak pečovat o nohy a nabídne možnost pravidelné medicinální pedikúry přímo v ordinaci. Důležitým aspektem v léčbě diabetu je také poradenství o výběru vhodné obuvi a dalších protetických pomůcek.

Běh na dlouhou trať

Chronické rány pacienta vyčerpávají jak fyzicky, tak psychicky, a proto je důležitá podpora okolí. Pacient se může, ač se vám to zdá nelogické, za svůj stav stydět, začne se stranit lidí, někdy se vyhýbá i styku s rodinou. Jeho blízcí by se ho měli snažit podpořit, aby nepropadal beznaději. Léčení chronických ran je totiž opravdu dlouhé, může trvat měsíce, ale není beznadějné.