V zajetí fobií a paniky

Fobie jsou považovány za celkem běžné poruchy a mnoho lidí je vůbec neřeší. Obávají se jít za lékařem s tím, že je něco děsí. Většina z nás si pod fobií představí hrůzu z pavouků, výtahů nebo otevřených prostor. V poslední době však přibývá i sociálních fobií – tj. strachu z kontaktu s jinými lidmi. I když si mnohdy uvědomujeme, že náš strach je nesmyslný, nemůžeme si pomoci. K sociálním fobiím jsou více disponováni lidé, kteří od dětství reagují úzkostně, či ti, kteří mají nedostatek sociálních dovedností – to znamená, že je nezískali v rodině, nerozvinuly se u nich nebo je zapomněli vinou dlouhodobé nemoci nebo v důsledku nějaké jiné izolace. Sociální fobie se vyskytují stejně u mužů i žen, u jakkoli vzdělaných a nezávisle na sociální situaci.

Fobie je chorobný strach. V případě sociální fobie jde o strach a vyhýbání se situacím, kdy člověk může být pozorován a sledován druhými lidmi. Může tedy jít o vystupování na veřejnosti, kontakt s cizími lidmi včetně telefonování, pití a konzumace potravin na veřejnosti. Postižený je přesvědčen, že druzí lidé vnímají jeho obtíže a podle toho ho hodnotí. Ke stanovení diagnózy sociální fobie je nutné předem vyloučit jiná závažná duševní onemocnění, jako jsou schizofrenie, deprese, paranoidní porucha a porucha osobnosti.

Většina lidí postižených sociální fobií se považuje za stydlivé a své problémy přisuzuje trémě. Fobie nás však ovládá psychicky i fyzicky. Jakmile se setkáme s předmětem fobie, přichází nervozita, neklid a obavy, že nad sebou ztratíme kontrolu, omdlíme, nebo dokonce samým strachem zemřeme. Můžeme mít sucho v ústech, bolesti břicha, pocity tíhy a svírání na hrudi či mravenčení v končetinách. Výjimkou nejsou závratě, návaly horka a chladu, točení hlavy.

Terapii sociální fobie provádí psychiatr společně s psychologem. Psychiatr nasadí antidepresiva a psycholog provádí odvykací léčbu. V ní bude postiženého postupně vystavovat tomu, co fobii vyvolává. Expozice nebezpečí však musí probíhat pomalu a pouze pod dohledem odborníka.

Propadnout panice je snadné…

Velká většina fobií vzniká již v dětství v důsledku nějakých nepříjemných vzpomínek či zkušeností.
Bohužel většina lidí si důsledky prožité krizové situace plně uvědomí až s odstupem času. Ale snaží se je udržet pod pokličkou a vyrovnat se s nimi vlastními silami, což je samozřejmě nesmysl; úzkosti, panika i fobie patří do rukou odborníků. Ostýcháme-li se je navštívit, existuje řešení – jsou jimi bezplatné a anonymní poradny – tzv. nízkoprahové, kam se není třeba předem objednávat. V posledních letech jsou k dispozici on-line poradny.

Panika je z psychologického hlediska neovladatelná úzkost a strach. Projevy jsou velmi podobné těm, jaké zažívají lidé s fobií. Do určité míry lze říci, že k panice musí mít člověk dispozice, tedy zvýšenou citlivost ke stresu. A pak již stačí podnět, například ztráta někoho blízkého nebo nějaký stresující zážitek.
Člověk, který dostane záchvat paniky poprvé, se obvykle domnívá, že jde o infarkt, mrtvici nebo třeba silnou otravu jídlem. Sanitka ho odveze do nemocnice, ale ačkoli dotyčnému nikdy nebylo hůř, vyšetření žádnou nemoc nezjistí. V 80 až 90 procentech jsou po zaléčení propuštěni tentýž den domů. Zaléčení většinou znamená uklidňující injekci nebo pilulku Diazepamu. Kromě toho, že vás záchvat na pár desítek minut nebo hodin vyřadí z života, nikdy nevíte, kdy se zase objeví. A právě trvalá obava z toho, že ataka opět přijde a nemůžete ovlivnit kdy, vás může dostat do začarovaného kruhu. Čím víc se bojíte dalšího záchvatu, tím pravděpodobněji se dostaví.

S panickými záchvaty se velmi často pojí i agorafobie – strach z otevřených prostor. To souvisí se skutečností, že se člověk začne vyhýbat místům, kde ho panická ataka potkala. Panické ataky vznikají zdánlivě náhodně. Člověk například jede tramvají a udělá se mu špatně. Shodou náhod, protože třeba prodělal virózu nebo střevní potíže. Jenže od té chvíle si zafixuje, že když nastoupí do tramvaje, bude mu tam zase zle. A postupně na vás záchvat přijde v kině, ve frontě v obchodě. Okruh míst, kam nemůžete, se nekontrolovatelně rozšíří tak, že se budete obávat jít kamkoliv.

  • Panika je vystupňovaná úzkost. Zatímco úzkost je dlouhodobá a její intenzita se buď zvyšuje, nebo snižuje, panika je velmi silný záchvatovitý stav.
  • Úzkostná porucha znamená chronicky se vracející úzkost, která nastupuje nebo se zhoršuje v období stresu. Člověk si uvědomuje nesmyslnost svých pocitů, přesto není schopen jim čelit a ovládat je.  V důsledku této poruchy může dojít k ovlivnění každodenního života, u těžších případů i ke zhoršení pracovního a společenského uplatnění, někdy až k sociální izolaci. Úzkostné poruchy mají často chronický průběh (trvání delší než tři měsíce). Mezi úzkostné poruchy patří panická porucha, agorafobie, specifické fobie, obsedantně kompulzivní porucha a další. Původ mají buď v dětství, nebo vznikají následkem nějaké události (reakce na závažný stres po nehodě). Důležitou roli může sehrát také dědičnost.
  • Panická porucha je jedním z typů úzkostných poruch. Tato psychická porucha je charakteristická opakovanými záchvaty intenzivního strachu, které vznikají náhle, bez zjevné příčiny. Záchvat trvá zpravidla několik minut, ale někdy pomine až za hodinu nebo za dvě.

Co dělat, když trpíme trémou?

Tréma patří mezi jevy zcela běžné. Dokonce i zkušení herci a přednášející připouštějí, že se s ní před veřejným vystoupením potýkají. Občas může být i prospěšná. Nepřekročí-li kritickou mez, pak nás zpravidla stimuluje k lepšímu výkonu. Nadměrná tréma nás však může zcela paralyzovat. Něco se podaří zmírnit zkušeností, něco tím, že se koncentrujeme více na obsah sdělení než na to, jak budeme na ostatní působit. Pomoci mohou i relaxační cvičení, například nácvik autogenního tréninku. Ve vlastním zájmu bychom se však měli vyhnout látkám, které údajně také snižují stres z vystoupení, třeba alkoholu. Riskujeme to, že by nám vůbec nebylo rozumět…