Únava a vyčerpání

Únava přepadne čas od času každého z nás. Je však důležité znát její příčinu a hlavně se s ní vypořádat.  Zvykli jsme si na rychlé tempo, musíme stíhat spoustu úkolů, jen ne odpočinek.

Vyčerpání a únava se staly běžnou součástí našeho života a vlastně už jim kolikrát nevěnujeme dostatečnou pozornost. Pocity únavy a ztráty energie mohou být buď krátkodobé nebo chronické, což už je vážným důvodem k zamyšlení. Každopádně jsou spojeny vždy s nějakou zátěží, s předchozím vynaloženým úsilím, ať už fyzickým, nebo psychickým. Proto odborníci únavu rozdělují na fyzickou a psychickou.

Jakkoli si na vyčerpání můžeme stěžovat, je dobře, že ho pocítíme – je totiž signálem, že se s naším tělem něco děje. Že už je za hranicí možností a měli bychom zvolnit tempo. Pokud tak neučiníme, koledujeme si o vážnější zdravotní problémy – poruchy spánky, syndrom vyhoření, chronický únavový syndrom nebo deprese.

Po vykonání fyzické činnosti jsme přirozeně unaveni. Tato únava vzniká během pohybové aktivity v důsledku nahromadění odpadů metabolismu v krvi či ve svalech a celkem rychle zase vymizí, aniž by zanechala na těle nějaké následky. Pokud samozřejmě nejde o extrémní případy přetrénovaných sportovců nebo lidí dlouhodobě vykonávajících těžkou fyzickou práci. Fyzická únava se často projevuje pocity tíhy až bolestí svalů.
Psychická únava se projevuje jinak. Vnímáme ji jako pocity totálního vyčerpání, kdy se špatně soustředíme, jsme ospalí, malátní, dochází ke zhoršení paměti a nechce se nám vůbec do ničeho. Můžeme mít potíže se spánkem, dostaví se změny nálad a nechuť k jakékoli činnosti. Psychická únava se může kombinovat s tou tělesnou, a to většinou ve chvílích, kdy je tělesná práce dlouhotrvající, vyčerpávající a monotónní. Často také souvisí s dlouhodobějším zatížením naší mysli a bývá úzce spojena se stresem. Hranice, kdy člověk začíná pociťovat únavu, je u každého jedince jiná a také její projevy jsou velmi subjektivní.

Jak se „dopracovat“ k únavě

Únava může být následkem problémů se spánkem. Když tělu nedáme šanci na minimálně 6-8 hodin nepřetržitého spánku, nemůže se dostatečně regenerovat, což pochopitelně vede k pocitům vyčerpanosti. Individuální je čas odchodu na lůžko. Někdo potřebuje ulehnout kolem 22. hodiny, jiný se cítí odpočinutý, když se mu podaří usnout do půlnoci. Existuje i skupina lidí, kteří chodí spát ještě později, což není v souladu se zdravým režimem.

Bez energie se můžeme cítit také v případě, že se špatně stravujeme. Skladba jídelníčku má vliv na hladinu krevního cukru a tím na vyplavování inzulinu, ale i dalších hormonů. Ty pak ovlivňují naši energii a vitalitu. A samozřejmě též naši psychickou pohodu nebo kvalitu spánku.

Neustálý pocit únavy však mohou způsobit rovněž psychické problémy a stres, deprese, pocity úzkosti, alkoholismus nebo užívání některých léků. Patří mezi ně například antidepresiva, antihistaminika, sedativa, steroidy či léky na snížení krevního tlaku.

Únava může být projevem závažnějšího onemocnění, a proto je žádoucí odhalit příčinu a zkusit ji co nejdříve řešit. Bývá symptomem řady chorob – mezi nejčastější patří infekční choroby, při nichž bývá vyčerpán imunitní systém. Další příčinou bývá například chudokrevnost. Nedostatek hemoglobinu způsobuje, že kyslík není z plic dostatečně roznášen do ostatních částí těla. Když tkáně a orgány nejsou adekvátně zásobeny kyslíkem, nastává stav únavy. Ten provází také sníženou činnost štítné žlázy, potravinové intolerance, některá onemocnění srdce, onkologické či revmatologické choroby, systémový lupus nebo onemocnění tkání a svalů.

První pomoc proti únavě

Největším pomocníkem je odpočinek. Krátkodobě lze dodat energii také volně prodejnými přípravky zmírňujícími únavu, například s přídavkem kofeinu či guarany. V případě vleklé psychické zátěže a následné únavy je potřeba s odborníkem vyřešit, zda se nejedná o projev depresivního onemocnění. Důležité je také dodat tělu minerály a vitaminy. Zvláště vhodné jsou vitaminy C, E a skupiny B. U žen a sportovců je nejčastější příčinou únavy chybějící železo. V některých případech postačí jen upravit stravovací režim – jíst co nejpestřejší stravu s dostatkem zeleniny a ovoce, těstoviny, rýži, celozrnné výrobky, mořské ryby, drůbež. Vhodné je maximálně omezit cukry a nahradit je kvalitními tuky, které jsou pro naše tělo přirozenějším zdrojem energie. Důležité je najít si vyhovující způsob relaxace, což může být sport, jóga, meditace, sauna. Prostě cokoli, co nám dovolí vypnout a věnovat se chvíli jen sami sobě.

Fyzické aktivity pomáhají při stavech psychického vyčerpání. Ideální je pohyb na čerstvém vzduchu, stačí i krátká svižná procházka. Dobré je i cvičení v posilovně, aerobik, spinning nebo plavání. Bylo dokázáno, že stačí 20 minut denně a vaše tělo si vyrobí tolik potřebné hormony štěstí, které omezí únavu.
Jedním z důvodů podzimní únavy je nedostatek slunečního záření. Světlo totiž podporuje tvorbu hormonů (serotoninu a endorfinu) v mozku, které zlepšují náladu. Dopřejte si světelnou terapii.

Chronický únavový syndrom

Podle výzkumu Světové zdravotnické organizace si na stálou únavu a vyčerpanost ve vyspělých zemích stěžuje přibližně třetina populace. V Česku trpí chronickým únavovým syndromem asi 40 tisíc lidí, často ve věku mezi 30 a 40 lety. Problém se daleko více týká žen. Vysvětluje se to především tím, že mají kromě svého pracovního zatížení i více povinností v domácnosti a podstatně méně času na oddech. Tyto problémy se projevují nejen dlouhodobou vyčerpaností. Mohou se objevit také bolesti svalů a kloubů, hlavy, v krku, otok mízních uzlin. Přesto laboratorní výsledky mohou být v normě. Příčiny lékaři jednoznačně neznají, ale často souvisejí s infekčním onemocněním virového původu, jako je například chřipka. Léčba je složitá a spočívá v úpravě životního stylu, v němž je kladen velký důraz na odpočinek, a případně také užívání antidepresiv.

Práce a přetížení

Práce je přirozená potřeba tvořit, kterou pociťujeme všichni, pokud ji v nás někdo úplně nezadupe. Tato potřeba by však měla vycházet z našich přirozených potřeb, čili aby to neurčoval nikdo druhý.
Kariérismus je vedený touhou po společenské prestiži a uznání, kdežto workoholik může být i uklízečka nebo žena v domácnosti. Workoholici také touží po ocenění, ale zas tak velkou hodnotu pro ně nemá. Člověk si v tomto případě pro svůj dobrý pocit vytváří dojem nepostradatelnosti. Také to bývá hyperkompenzační záležitost, když nemá naplněné jiné životní, především emoční potřeby, které sytí náhradním způsobem – prací.
Patologická touha po úspěchu samozřejmě existuje a tady nezbývá nic jiného, než se podívat do rodinného systému člověka. V drtivé většině tam nacházíme těžký deficit jakéhokoli uznání, a to především v mužské linii. Otec totiž většinou chválí, až když oceňuje nějaké naše kvality. A jestliže nejsme vybaveni odpovídajícím oceněním, celý život se honíme, abychom si uznání vydobyli kdekoli jinde. A paradoxem je, že i když se to podaří, stále to nestačí a honíme se dál.

Každý člověk dělá svou práci alespoň zpočátku „od srdce“, ale po letech se stejně cítí vyčerpaný. A v tu chvíli klepe na dveře vyhoření. I když si zvolíme správný směr, po čase nastupuje stereotyp, což je únavné a frustrující. Proto je třeba včas si uvědomit, že je třeba své zájmy rozšiřovat o různé koníčky, aby se člověk mohl svými mozkovými hemisférami pohybovat mezi více oblastmi a vždy tu jednu nechat odpočinout.

Jsme na sebe hodně nároční? Musíme si uvědomit, že, ať chceme, nebo nechceme, jsme determinováni svojí biologickou stránkou. Když se cítíme unavení a limitovaní, nepohlížíme na to jako na fyziologický dopad přetížení, ale jako na chybu. Sami sebe vnímáme jako selhávající a jdeme si k lékaři pro antidepresiva.
Když pracujeme hlavou, vede pracovní přetížení často k depresím, zatímco při přemíře fyzické práce nejvíce trpí naše tělo. Pokud se přetěžujeme čistě fyzicky, dopad je samozřejmě mechanický – budu-li deset let pracovat u počítače, asi se nevyhnu operaci karpálního tunelu. U psychického přetížení při intelektuální práci záleží na jemné specifikaci, kterých hodnot a emocí se to u daného člověka dotýká, protože podle toho se pak tíha a frustrace může přepsat do jakékoli části těla a jakéhokoli orgánu. Člověk si tak může vypěstovat cukrovku, infarkt myokardu, degenerativní bolesti či chronické bolesti hlavy, ale i onkologickou nemoc. Každý z nás si nese nějakou predispozici a má v organismu určité slabé místo, kterému se říká rezistence. Pochází to z rodinného systému, a když se do toho trefí frustrace, má to jasný psychosomatický dopad.

Známe hranici pracovního přetížení? Záleží na tom, nakolik v pracovním procesu vymezíme sami sebe a nakolik se necháme vymezit druhými, semlít se tlakem a požadavky okolí, které jsou nad rámec. A zase jde o to, kolik kompetencí a svobody dáme do rukou sami sobě, abychom si prostor, v němž žijeme, určili svými požadavky, potřebou uznání. Když se totiž sami „nevymezíme“, náš manévrovací prostor se vnějšími tlaky stále zmenšuje, až se dostaneme do kouta, kde už nemáme kam couvnout, a začneme se hroutit. Často na pracovišti panují velmi špatné vztahy. A podřízení jsou udržováni ve strachu. Podřízený se strachem nechá ovládat dobrovolně, protože jeho priorita je zůstat raději v nepohodlném prostředí než vzít riziko do svých rukou a najít si jinou práci.

Strach funguje jako manažerský nástroj proto, že podřízení si to nechají líbit kvůli svému lpění na imaginárních slibech kariéry a podobně. Nejdůležitější motivace k chuti do práce spočívá v tom, že dělám takové věci, které mi připadají zajímavé a v nichž vidím největší smysl. A to mi žádný manažer, který mne vede, nemůže  nabídnout. Práce a její vykonávání jsou neoddělitelně spjaty s mezilidskými vztahy. Jestliže jsme v práci podporováni a oceňováni, práce nám dodává energii a jsme schopni velkých výkonů, aniž bychom se cítili unavení a frustrovaní. Jestliže naopak děláme práci „zbytečně“, nevidíme v ní další smysl a navíc nemáme ohodnocení našich výsledků, můžeme i z triviální práce být velmi unaveni. Dokonce nás to může přivést až k nemoci.