Na počátku byli ranhojiči a lazebníci

Postavení zaměstnanců železáren se nikterak významně nelišilo od podmínek, za nichž se pracovalo v ostatních stejně zaměřených firmách. Úroveň zdravotní péče o zaměstnance Vítkovických železáren odpovídala postavení zaměstnanců hutního a důlního průmyslu ve společenském žebříčku Rakouska-Uherska. Zdravotní stav zaměstnanců byl ovlivňován řadou negativních faktorů. Od namáhavé ruční práce, nezdravého pracovního prostředí, neexistence jakýchkoliv hygienických opatření, dvanáctihodinové pracovní doby, nekvalitní stravy a podmínek bydlení až k vyčerpávající vysoké intenzitě práce.

Vedle vysoké dětské úmrtnosti působily na zdravotní poměry zaměstnanců vítkovických dolů a hutí epidemie, které se díky oslabenému organismu šířily v masovém měřítku. V roce 1866 onemocnělo několik set zaměstnanců cholerou, v dalších letech postihla zaměstnanecké kolonie epidemie malárie. Běžné byly epidemie onemocnění tuberkulózou, tyfem. Podle historických záznamů bylo dočasně nebo natrvalo každý rok vyřazeno z celkového počtu 4000 zaměstnanců (stav v roce 1875) 600 dělníků v důsledku nemocnosti a úrazů.

Samotnou kapitolou málo utěšených poměrů byla poměrně vysoká četnost pracovních úrazů. V roce 1854 zahynulo při výbuchu důlního plynu na Rotschildově šachtě Karolině 14 horníků. O třináct let později, v roce 1867, zemřelo na vítkovickém dole Hlubina 53 horníků.

Vysoká nemocnost a celkově nedobrý zdravotní stav zaměstnanců ohrožoval čas od času samotný chod železáren a dolů. Především z tohoto důvodu byla už v první polovině 19. století založena závodní nemocnice. Nad špitálem na místě někdejší Žofínské huti kralovali dva „zdravotníci“ (felčaři Schreiber a Žídek). Na počátku 70. let bylo v šesti pokojích nemocnice 32 lůžek s personálem, který byl tvořen ženami vyřazenými z práce v hutích a několika sluhy.

Později byla kapacita nemocnice rozšířena na 50 lůžek, které sloužily k léčbě vítkovických zaměstnanců. K ideálu však bylo na míle daleko. Pavel Kupelwieser, ředitel železáren v letech 1876 – 1893, vzpomíná ve svých pamětech: „...tovární špitál byl neuvěřitelně špinavý a zanedbaný. V jeho čele nestál lékař, ale člověk zcela neschopný, jemuž se kdysi říkalo lazebník. Pracoval na tomto místě dvacet let. Nedovedl nic jiného, než se na své pacienty obracet se dvěma otázkami: Máte hubu?, což znamenalo Máte bolení hlavy?, nebo Máte rumpli – pumpli? čili Máte bolení břicha? Na tyto široké dvě nemoci měl rovněž pouze dva prostředky léčení...“.

Dobová fotografie závodní nemocnice ve Vítkovicích
Dobová fotografie závodní nemocnice ve Vítkovicích