Závodní nemocenská pojišťovna Vítkovických železáren

Počet pojištěnců Závodní nemocenské pojišťovny železáren kolísal podle zaměstnanosti podniku. V období po první světové válce byl nejnižší v roce 1934, kdy činil 10 008 osob, naopak v roce 1944, a to bylo 33 056 osob. Až do roku 1931 bylo vedení pojišťovny v rukou německých úředníků, ačkoli 90 procent pojištěnců bylo české národnosti. Obrat začal paradoxně během druhé světové války, kdy vedení pojišťovny zajišťovali výhradně čeští úředníci, kteří korespondovali se svými pojištěnci výhradně v českém jazyce. Ostatní sociálně pojišťovací ústavy železáren (penzijní a zaopatřovací ústav) udržovaly korespondenci se svými pojištěnci výhradně v němčině. Provozní náklady pojišťovny byly hrazeny plně zaměstnavatelem, takže pojištěnci dostali zpět ve formě dávek vše, co společně se zaměstnavatelem zaplatili na pojistném. Podnikatel byl také podle zákona povinen hradit možné schodky pojišťovny.

Případné spory mezi pojišťovnou a pojištěnci řešil rozhodčí soud, který byl ze zákona zřízený u každé pojišťovny. Podle historických pramenů neměl rozhodčí soud při Závodní nemocenské pojišťovně železáren Vítkovic příležitost být svolán po řadu let. Tato skutečnost byla brána jako důkaz, že předchůdkyně Hutnické zaměstnanecké pojišťovny plnila své poslání k naprosté spokojenosti svých pojištěnců.

Podle návrhu vládního zákona z roku 1948 měl být vybudován jednotný systém národního pojištění na základě podřízenosti Ústřední národní pojišťovně. Ta měla svoji činnost provádět za pomoci okresních národních pojišťoven. Návrh zákona předpokládal i možnost výjimek pro vymezení obvodu působnosti okresní národní pojišťovny. Této výjimky chtěl využít Správní sbor Závodní nemocenské pojišťovny Vítkovických železáren, který žádal o zachování pojišťovny a její autonomii v působnosti Vítkovických železáren. Jako hlavní důvody zachování Závodní nemocenské pojišťovny byly uváděny dosavadní pozitivní zkušenosti s existencí pojišťovny, soustředění nemocenského pojištění pro zaměstnance jednoho zaměstnavatele, finanční soběstačnost, 30 000 pojištěnců a perspektiva dalšího růstu v návaznosti na předpokládaný rozvoj podniku až k hranici 50 000 pojištěnců v roce 1953.

Systém zdravotního pojištění ve Vítkovických železárnách byl vybudován v poválečných letech na základě uzavřeného systému. Ten zahrnoval Závodní nemocenskou pojišťovnu s nemocnicí, s vlastním ústavem pracovního lékařství a navazujícími „sociálními a humanními zařízeními“. Šlo o odborné ambulance v závodní nemocnici, praktické ambulance ve všech větších odděleních podniku, desítky závodních stanic pro první pomoc, ozdravovny pro zaměstnance ve Staré Bělé, ve Starých Hamrech, v Bílé, Karlovicích, prázdninové osady pro děti zaměstnanců, učňovské domovy, mateřské školky, dětské jesle, domovy pro přestárlé zaměstnance atd.

Všechny tyto instituce byly financovány z prostředků podniku nebo fondů pro tyto účely zřízených. I když podle zákona bylo pojištění u všech pojišťoven stejné, pojištěnci Závodní nemocenské pojišťovny Vítkovických železáren měli určitou formu „nadstandardní“ zdravotní péče. Šlo například o výši úhrad, které účtovala závodní nemocnice závodní pojišťovně. Ty byly nižší než ve veřejných nemocnicích. Takto docílené úspory byly použity „k nadlepšení dobrovolných dávek, jako je lázeňské léčení, příspěvky na rekreaci dětí pojištěnců...“.

Zástupci Správního souboru Závodní nemocenské pojišťovny se ve své žádosti o zachování autonomie pojišťovny odvolávali na výši provozních nákladů. O pojištění 26 000 zaměstnanců se staralo 40 úředníků, což bylo o polovinu méně, než předpokládal nový zákon o sjednoceném zdravotním pojištění.

Spolupráce Závodní nemocenské pojišťovny se závodní nemocnicí a ústavem pro pracovní lékařství a individuální péče o každého zaměstnance přinesla značné výhody i správcům důchodového pojištění tím, že byly vytvořeny předpoklady pro oddálení invalidity a snížení nákladů na duchodové pojištění.