Nemocenské pokladny v samostatném Československu

Se vznikem samostatné Československé republiky byl převzat i rakouský zákon z roku 1888. Na území nového státu působilo 2 073 nemocenských pokladen, z nich 832 závodních. Během následujících desetiletí docházelo postupně ke slučování nemocenských pokladen. V roce 1946 tak působilo v Čechách a na Moravě 105 nemocenských pojišťoven, z toho 7 závodních.

Pojištění nabízené pojišťovnami poskytovalo bezplatnou lékařskou péči, léky, peněžitou podporu v případě neschopnosti k práci ve výši 60 procent mzdy v okrese obvyklé. Nároková doba činila 20 neděl, později byla prodloužena na 26 neděl. Na pojistné přispívali pojištěnci dvěma třetinami, zaměstnavatel jednou třetinou.

Novelami z roku 1920 a 1921 bylo zavedeno povinné rodinné pojištění, podpůrná doba byla prodloužena na 1 rok. Nový zákon z roku 1926 přejmenoval dřívější pokladny na pojišťovny, zavedl povinné pojištění pro případ invalidity a stáří. Dozor nad pojišťovnami převzala Ústřední sociální pojišťovna. Tento zákon byl svého času jedním z nejpokrokovějších sociálně pojišťovacích zákonů na světě.

Sazba nemocenského pojištění, která činila v roce 1926 4,3 % střední denní mzdy, byla postupně zvyšována na 6 procent (v roce 1946). K tomu bylo nutné připočíst procento příspěvku ze mzdy k fondu do včleňování do práce (obdoba příspěvku v nezaměstnanosti) a čtyřprocentní příspěvek k úhradě rodinných přídavků placených plně zaměstnavatelem. Pojistné invalidního a starobního pojištění činilo 6 procent ze mzdy.