Hlídat si tepovku

Měření tepu neboli pulsu je velmi jednoduché.

Tepová frekvence se měří na tepnách, které se nacházejí v blízkosti kůže. Nejjednodušší je měřit tep na vnitřní straně zápěstí, na palcové straně, kudy probíhá vřetenní tepna. Jemně umístíme tři prsty druhé ruky na tuto tepnu (nepoužíváme palec), počítáme údery po dobu 30 sekund a pak hodnotu vynásobíme dvěma. Získáme tak počet tepů za minutu. Na rychlost pulsu může mít vliv nejen řada onemocnění, ale také požití alkoholu nebo probíhající stres.

Měření tepu si hlídají sportovci, ale jeho správné hodnoty by si měl hlídat každý z nás. Jeho odchylky by mohly znamenat srdeční nebo jiné onemocnění.
Za normální hodnotu se považuje puls 60-100 tepů za minutu v klidovém stavu, u sportovců však bývá nižší a je považován za zdravější. Nižší tepová frekvence (bradykardie) u sportovců svědčí o lepší fyzické kondici. To znamená, že srdce umí efektivněji pracovat. U nesportujících osob a zejména u starších lidí ale může být nízká tepová frekvence varovným signálem srdečního postižení. Hranice bradykardie je 60 tepů za minutu. Jejím důvodem bývají změny v srdeční tkáni způsobené stárnutím, převodní srdeční elektrický systém může být postižen při infarktu nebo zánětech srdečního svalu. Srdeční frekvenci mohou snižovat i metabolické změny nebo nerovnováhy minerálů (draslíku, vápníku) nebo vedlejší účinky některých léků.

Zdravotní rizika přináší i opačný případ – vysoký klidový puls. Pokud srdce delší dobu pracuje při vyšší srdeční frekvenci, může se „unavit“. V tomto případě mluvíme o srdečním selhání, kdy srdce již nepřečerpává potřebné množství krve.

Jedna z metod, jak snížit klidový puls, je meditace a s ní spojené dechové techniky. Tepová frekvence je ovlivňována dvěma druhy nervových pletení; sympatickým a parasympatickým nervovým systémem. Ve stresu a při fyzické zátěži se nám tepová frekvence zvyšuje, protože převažuje tonus sympatického nervového systému. Při zklidnění nebo před usnutím nebo právě při meditaci nás ovládá parasympatický systém, který tepovou frekvenci snižuje. Proto jsou relaxační metody při dnešním stylu života velice prospěšné.

Hodnota pulsu a hubnutí

Snažíme-li se zhubnout, musíme sáhnout do „svých tukových zásob“. Naše tělo z nich čerpá energii pouze při určité tepové frekvenci. A rozhodně to není ta nejvyšší možná. Optimální tepová frekvence pro spalování tuků se pohybuje kolem 60-70 % maximální tepové frekvence, přičemž maximální tepová frekvence je maximální frekvence, které je náš organismus schopen dosáhnout a udržet ji.

Abychom využívali tuk jako zdroj energie, potřebujeme kyslík. Při této frekvenci stihnou krvinky dobře dopravit kyslík k tukové buňce. Když sportujeme při vyšších intenzitách, jsou naším hlavním energetickým zdrojem cukry.
Při každém druhu sportu dosahujeme jiné maximální tepové frekvence. Například při běhu dosáhneme vyšší maximální tepové frekvence než při plavání. Proto je nejspolehlivější změřit si maximální tepovou frekvenci při tom druhu sportu, o kterém víme, že ho budeme dělat nejčastěji, a z té pak vypočítat rozmezí 60-70 %. Pokud se hýbeme v tzv. aerobní (tuky spalující) aktivitě, měli bychom se hýbat 150 minut týdně, ideálně rozložených do pěti tréninkových jednotek. Tuk je pro naši aktivitu mnohem vhodnější, protože při jeho spalování nevznikají zplodiny, které by zaplavily naše tělo únavou.
Pokud sportujeme nad vyšší hranicí pulsu pro spalování tuků, má to jiný zdravotní efekt – vyšší tepová frekvence nám zlepšuje kondici. Při vysoké frekvenci dochází k trénování síly a vytrvalosti (tuky nejsou spalovány vůbec). K příznivému zdravotnímu efektu při vyšších frekvencích pak stačí kratší doba provádění – stačí 75 minut týdně rozložených  do více tréninkových úseků. Nejvýznamnějším zdrojem energie při takovém tréninku jsou cukry. Hrají rozhodující roli v průběhu intenzivní činnosti. „Spalováním cukrů“ vzniká například kyselina mléčná. Proto nás po rychlé jízdě nebo při namáhavém stoupání nahoru začnou bolet svaly. Současně stoupá spotřeba kyslíku, který zajišťuje spalování cukrů, a proto se zadýcháváme. Zásoby cukru v našem těle jsou omezené, proto je musíme během déletrvajícího výkonu doplňovat. Méně trénovaní jedinci pocítí nedostatek cukrů již po první půlhodině namáhavějšího tréninku.