Hyperaktivní děti

Hyperaktivní dítě rozhodně rozeznáte od ostatních. I když ne vždy je snadné určit, zda skutečně o hyperaktivitu jde. Hranice mezi aktivním a hyperaktivním dítětem je totiž velmi tenká. Pokud je vaše dítě živé a srší energií, ještě to nemusí znamenat, že trpí nějakou poruchou.

Uvádí se, že až 7 % školních dětí postihuje porucha, jíž se říká ADHD (porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou). Než se rodiče dozvědí, co je základem obtíží, zoufají si, jaké mají nezvladatelné dítě. Tyto děti vyžadují mnohem více trpělivosti, času a pozornosti, zdánlivě bez efektu.

Děti s hyperaktivním syndromem nejsou hloupé ani nevychované, ba právě naopak. Většinou jsou to děti velmi bystré, inteligentní a s velkou fantazií. Mají jen problémy, které je třeba respektovat jak doma  při běžné výchově, tak i ve škole.

Roli hraje dědičnost

Hyperaktivita je podmíněna jednak geneticky a jednak drobnými odchylkami ve stavbě a fungování mozku. Její příčinou je určitá nezralost mozku, který potřebuje silnější podněty. To je důvod neposednosti a nekázně - dítě nejprve zbrkle něco vyvede a teprve pak si možná začne uvědomovat, co vlastně...

Genetický základ je skutečně velmi častý, neznamená to ale, že automaticky musí být o generaci výš někdo s touto poruchou. Dědičnost ADHD je složitá a podílí se na ní mnoho genů. Teprve jestliže se jejich účinek sečte, objeví se příznaky. Špatná výchova sama o sobě ADHD nezpůsobí, ale negativně ovlivňuje.

Někteří odborníci upozorňují na možné poškození v těhotenství (alkohol, kouření, léky), infekční onemocnění matky, případně problémy těsně po porodu (špatná poloha plodu, pohmoždění hlavy, nedostatek kyslíku, protahovaný nebo překotný porod). Hyperaktivita je o 70 procent častější u dětí předčasně narozených a u dětí s nízkou porodní váhou.

S ADHD se často pojí i další onemocnění, jako jsou tiky, specifické poruchy učení (dyslexie, dysgrafie), porucha opozičního vzdoru (v angličtině se těmto dětem přezdívá „no" children). Později se přidávají deprese, úzkostné poruchy a zneužívání návykových látek. V odborné literatuře se uvádí, že další duševní poruchou trpí 60-70% jedinců s ADHD.

Výzkumy uvádějí, že hyperaktivitou trpí 6-15 % dětí, z nichž 20-40 % má problémy i s učením předmětů, jako je čtení, psaní, matematika. ADHD se 3x častěji prokazuje u chlapců než u dívek. Neví se, zda to není proto, že chlapci jsou více hyperaktivní a impulzivní, tedy nápadnější. U dívek, kde převažují poruchy soustředění, je obvykle diagnóza stanovena později, pokud vůbec. Dívky, které mají problémy se soustředěním, bývají častěji úzkostné a mají snížené sebevědomí.

ADHD patří mezi vytrvalé poruchy a je překonaným mýtem, že z ADHD děti většinou vyrostou. Naopak, u 80 % z nich se s projevy onemocnění setkáváme i v adolescenci a až 60 % pacientů může vykazovat některé příznaky ADHD i v dospělosti. Včasná léčba ADHD ze života dítěte nevymaže, ale jemu i rodině pomůže se zvládnutím výuky nebo s nalezením vhodnějších přístupů.

Jak se porucha projevuje

U kojenců o ADHD ještě hovořit nemůžeme, to by bylo velmi předčasné. Ale určitých projevů hyperaktivity si lze všimnout.

• Již v kojeneckém věku má dítě problémy se základními biorytmy, jako jsou poruchy spánku a stravování. Hyperaktivní dítě mívá nápadně nepravidelný rytmus. Někdy prospí celý den, častěji pláče jakoby bez důvodu. Dobrou zprávou pro maminky je, že u většiny takto se projevujících novorozenců se stav postupně upraví a ADHD se u nich nerozvine.
• Později, v období batolete, dítě trpí častými bouřlivými afekty, emoční labilitou a impulzivností, má zhoršenou adaptibilitu, malý smysl pro pořádek a osobní bezpečnost. Maminky si někdy všímají určitého nevyrovnaného vývoje, kdy dítě například začíná lézt, aniž by umělo sedět nebo dříve mluví, ale později chodí nebo naopak.

Potíže ve školní lavici

Potíže s hyperaktivními dětmi se nejčastěji objevují už po nástupu dítěte do školy, prohlubují se mezi třetí a pátou třídou, kdy začnou stoupat nároky na děti a jejich adaptibilitu a pokračují s nastupující pubertou.

U předškolních dětí bývá nápaditá živost, jako by dítě bylo stále na pochodu, stále po něčem šplhající, někam se dobývající. Největší zátěží pro rodiče bývá zvýšená náladovost dětí a sklon k podrážděnosti, hněvu a neposlušnosti.

Nejnápadnějším se ADHD stává s nástupem do školy, proto je také nejvíce dětí prvně diagnostikováno mezi 6.-9. rokem. Ve školním věku se výrazněji projeví poruchy soustředění a případné neshody v kolektivu, nehledě na obtíže s přizpůsobením se režimu ve třídě. Děti jsou často nuceny měnit školu pro různé přestupky a alergii učitelů.

Dítě, které je skutečně postiženo syndromem hyperaktivity s poruchou pozornosti, to opravdu ve škole nemá snadné a učitelé by to měli respektovat. Takové dítě má potřebu speciálního přístupu a má na něj i právo. Dnes už naštěstí existují školy, kde mají pro tyto děti speciální pedagogy a psychology, kteří s nimi ochotně a trpělivě pracují. Hyperaktivní dítě by nemělo být automaticky přeřazeno do speciální třídy. Hodně záleží na přístupu učitele, jeho možnostech a ochotě k individuálnímu přístupu. Je ale zřejmé, že je-li ve třídě méně dětí, má učitel lepší podmínky k práci.

Děti s ADHD mají mít výuku více strukturovanou, potřebují jasné a jednoduché instrukce pro školní práci, prostředí bez přílišných rušivých podnětů a častější kontakt s pedagogem. Není pro ně tedy vhodný program, jež poskytuje velkou volnost a předpokládá schopnost soustředění a spolupráce s ostatními žáky.

Mnohé třídy dnes překypují množstvím barevných obrázků a pomůcek, což může být zajímavé pro ostatní děti, ale hyperaktivním dětem to práci znesnadňuje. I předpokládaná cvičení a úkoly by měly být jednoduché, bez zbytečných rozptylujících prvků. Proto nejsou vhodné hry spojené s rychlostí a závoděním, protože podporují impulzivnost.

Učitel by měl také kontrolovat, zda dítě rozumí zadanému úkolu, protože tyto děti často část nebo celou instrukci přeslechnou, a tak nevědí, co mají dělat - a pak raději nedělají nic.

Učitel by měl takového žáka umět zaměstnat a jeho aktivity v tom dobrém slova smyslu „využít". Třeba tím, že ho pošle pro nějakou pomůcku, nechá ho otevřít okno, smazat tabuli. Samozřejmě pokud dítě požadavek splní, aniž by při tom rušilo spolužáky, je na místě, aby ho učitel pochválil i za to. Je to dobrá motivace k jinému způsobu chování a posílení sebevědomí dítěte, které bývá snížené, protože jeho projevy chování vesměs vyvolávají v dospělých negativní reakce.

Nedělají to schválně

Děti s ADHD jsou skutečně mnohdy považovány za neposlušné, zlobivé a bývají častěji trestány. Někteří rodiče takovému dítěti nepřiměřeně zpřísňují režim, protože mají pocit, že po dobrém to prostě nejde. Jindy naopak trpí pocitem bezmoci, nebo dokonce viny ze zanedbání výchovy. Nevhodné výchovné zásahy a přenášení negativních pocitů na dítě však mohou situaci v rodině ještě zhoršit a vedou často k vážným poruchám chování dítěte.

Rodiče i učitelé by měli pochopit, že jsou s dětmi s ADHD v podobné situaci: tak jako jim se příliš nedaří dítě vychovávat, tak pro dítě je těžké samo sebe ovládnout.

Rodiče hyperaktivních dětí jsou často unavení z věčného okřikování a hlídání svých dětí, aby zase někam nespadly... Samozřejmě se zákonitě rychleji rozzlobí. Proto je vhodné znát určité triky. Práce s takovým dítětem by měla především sledovat zklidnění - někdo doporučuje střídání činností, aby dítěti vydržela pozornost.. Ale ani to nemusí být účelné. Dítě s hyperaktivitou má problémy se soustředit, a pokud aktivity střídáte, neumožníte mu, aby se zklidnilo. Proto se snažte vypozorovat rytmus dítěte a tomu přizpůsobte jeho pracovní řád. Dítě si může klidně i samo určit, jak dlouho je schopné se soustředit. Navržený program ale musíte důsledně dodržovat. Tím vytvoříte dítěti rituály, které mu v běžném životě pomohou, aby si některé činnosti zautomatizovalo.

• Nešetřete pochvalou a povzbuzením, ale vždy za konkrétní úkol.
• Nezapomínejte na projevy lásky a náklonnosti. Tyhle děti to potřebují mnohem více než ty ostatní.
• Sjednoťte výchovu, nejhorší je, když dítě začne využívat „hodnějšího" rodiče, případně neposlouchá ani jednoho.

Co pomůže

ADHD je onemocněním, které patří do oboru dětské psychiatrie. Diagnózu stanovuje dětský psychiatr, který si ke spolupráci na vyšetření přizve i další odborníky - neurologa, psychologa, učitele. Základními součástmi vyšetření jsou pohovor lékaře s dítětem, s rodiči a vyplnění dotazníků, které zhodnotí celkový duševní stav pacienta a pomohou posoudit závažnost onemocnění.

Léky mohou zlepšit koncentraci a zmírnit nejvýraznější projevy hyperaktivity, ale farmaka nemají být jediným léčebným přístupem. Někteří lékaři uvádějí, že užívání psychostimulantu Ritalinu vede k bezprostřednímu krátkodobému zlepšení, proto se podává především dopoledne, kdy je dítě ve škole, a tudíž pod největším tlakem. Ovšem vliv na učení je nejednoznačný, nezlepšují se přímo školní výkony, ale jen některé dovednosti, které jsou závislé na zvýšení pozornosti.

Pokud lékař dítěti léky nepředepíše, pak jsou doplňky stravy v podobě bylinných extraktů dobrým podpůrným prostředkem, který přispěje k celkovému zklidnění organismu. Kromě léků dnes existují i jiné metody, například různé relaxační programy, masáže, dětská jóga, v poslední době hodně preferovaný biofeedback. Rodiče by měli dbát doporučení odborníků, i když se jim to bude zdát obtížné.

Některé poslední výzkumy uvádějí, že na zvýšenou aktivitu má vliv i nevhodná strava, jako jsou sacharidy, tuky a nedostatek vitaminů. Hyperaktivní děti, kterým byla po dobu půlroku podávaná lehčí a zdravější strava, se evidentně zklidnily a zlepšily se jim i výsledky v intelektových testech, zřejmě vlivem zlepšení pozornosti.

Jiné studie uvádějí, že hyperaktivitu způsobuje naopak nadměrný přísun vitaminů, například vitaminu E, které dětské tělo nedovede adekvátně zpracovat.