Opuštěné hnízdo

Syndromem prázdného hnízda trpí hlavně matky, které se nedovedou vyrovnat s tím, že se jejich děti osamostatňují. Pro matku je pak život prázdný a nedovede si najít jinou náplň. Děti si v dospělosti zakládají novou rodinu a tato běžná věc se stává kamenem úrazu, když se rodič nedovede s jejich odchodem vyrovnat. Po odchodu dětí zůstávají rodiče najednou sami. Mnohdy oba partneři zjistí, že si už ani nemají co říci a že se navzájem odcizili. Navíc právě po odchodu dětí rodiče často zjistí, že spolu zůstávali právě kvůli nim.

Rodina je od toho, aby vychovala děti, které si zase založí své vlastní rodiny. Odchod potomka je tedy logickým vyústěním tohoto procesu. Dítě začíná psychicky vyrůstat z hnízda v pubertě. Kolem 18 let už by mělo být schopné se samo o sebe postarat a žít si svůj vlastní život. Jestli se k tomu ani vzdáleně nechystá, někde se nejspíš stala chyba.

Čeká na mě život

Děti jsou dnes mnohem méně připravené na život než dřív. Chceme po nich totiž hlavně dobré výsledky ve škole, ale doma se už po nich moc nevyžaduje. Všichni se doma usilovně snažíme, aby byl náš potomek neustále v pohodě. Odmetáme mu z cesty všechny překážky, a tak v něm pěstujeme pocit, že normální je být v životě spokojený a šťastný a že rodina je jediným bezpečím v našem světě. Tím však svému dítěti nepomůžeme. Neotuží se psychicky, každá překážka jej pak vykolejí.

Děti bychom měli přiměřeně jejich věku začlenit do chodu rodiny, aby měly své povinnosti, ovšem zároveň bychom jim měli nechat i určitá práva. I když si většinou myslíme, že to přesně takhle praktikujeme, jsme to právě my, rodiče, kdo dětem v jejich osamostatňování často brání. Někdy vědomě - třeba když víme, že bez dítěte by náš partnerský vztah nevydržel. Jsou i takové rodiny, kde nikdo nemůže svobodně vydechnout, a najdou se i matky, které si k sobě přivážou děti, jediný smysl svého života, tak silným citovým lanem, že se dá jen těžko přetrhnout. Takové matky vyvolávají u dětí pocit viny a zrady. Dcera či syn sice žijí se svými novými rodinami, ale nejsou schopni se jim naplno věnovat. Neustále mají pocit provinění, že se svým rodičům vzdálili a snaží se je co nejvíce navštěvovat - i na úkor vlastní rodiny.

Mami, nech mě jít

V rodině, kde panuje velká závislost, která dítěti nedovolí dorůst v psychicky samostatnou osobnost, budou mít problémy se závislostí i potomci se svými partnery a dětmi. Dobrými úmysly se matky zaštiťují skoro vždycky. Ať udělají cokoli, vždy se brání slovy, že to přece myslely dobře. Hrozbu pro partnerský vztah představují matky majetnické a žárlivé, které nesnesou pomyšlení, že by jejich dítko mělo opustit domov navždy a také že by mohlo někoho milovat více než je. Bojovat s matkami, ať už svými nebo s matkami svých protějšků, a jejich nesnesitelnou péčí nebo nesnesitelnou žárlivostí, lze těžko. Matky se nerady mění a výsledek takového boje je značně nejistý. Matka může člověku zničit vztah ještě dřív, než vůbec nějaký vznikne. Nesprávná výchova dělá z žen nesprávné manželky a z mužů nesprávné manžele. Nikdo z nás nechce být v dospělosti jako naši rodiče. Skoro všichni ale nakonec opakujeme stejné chyby. Lidé napodobují ostatní vědomě, ale i zcela instinktivně. Když mají sami v dospělosti řešit nějaké důležité či krizové situace, řeší je tak, jak se to naučili ve svých rodinách.

Potíže v partnerském vztahu mohou zapříčinit i matky přespříliš milující. Podle psychologů jsou to většinou matky mužů. Sigmund Freud si všiml úzké citové vazby mezi matkami a jejich syny a na základě starořecké báje o králi Oidipovi označil nevědomé erotické tíhnutí syna k matce jako Oidipův komplex. Rodič stejného pohlaví je dítětem vnímán jako soupeř (v případě otců a dcer mluvíme o Elektřině komplexu), dítě na něj žárlí a nejraději by mělo jeho pozornost pouze pro sebe. Podle Freuda jde o zcela přirozený vývoj dítěte. Problém nastává, když nedojde k jeho zvládnutí. Existují matky, které svým synům nedovolí, aby se od nich odpoutali. Majetnicky si je střeží a žárlí na každou ženu, která by je mohla ohrozit. Takové matky jsou ochotny udělat cokoli, aby zůstaly u svých synů na prvním místě. Nechápou, že jim víc ubližují, než pomáhají.

Jak to zvládnout?

To, že děti dorůstají a hledají si vlastní cestu životem, je přirozený proces, na který by měli být rodiče dopředu připraveni. Pokud s tím počítají, mají dost času naplánovat si nový život. Neobviňujte dítě ze svých „prázdných  pocitů". Dospělý člověk se s tím musí vyrovnat sám. Děti byste do svých problémů zatahovat neměli. Musíte v sobě objevit nové podněty, kterými nahradíte pocit smutku a ztráty. Někteří rodiče to vyřeší po svém. Nadále se o své děti starají a pomáhají jim. Dětem to sice někdy může vyhovovat, ale ne vždy a ve všem. Často se pak dostávají do konfliktu s rodiči a mohou se i navzájem odcizit.

Nevíte co s volným časem? Oblíbené jsou univerzity třetího věku - zvláště přednášky o historii, psychologii. Jezděte častěji na dovolené nebo víkendové pobyty, rozhodně nelitujte peněz, kterými jste „přece mohli přilepšit dětem". Mnozí lidé po odchodu dětí např. renovují byt.

Pokud jste své děti dobře vychovali, nikdy na vás nezapomenou. Navíc - přece je neztrácíte, jsou tady rodinné oslavy, Vánoce či víkendy. I večerní pozdrav vnoučat po telefonu vás potěší a navíc můžete mít radost ze spokojeného manželství svého dítěte.

Pořád visí za sukní

Odletět z hnízda může i dítě, které s vámi zůstane bydlet v jednou bytě. Není nic špatného na tom, když rodiče a dospělé děti spolu žijí - nakonec dřív to tak chodilo, zvlášť na vesnici. Špatné ale je, pokud si dítě neuvědomuje, že by se mělo podílet na chodu společné domácnosti, pokud čeká, že rodiče budou řešit jeho starosti za něj. Důležité je stanovit pravidla takového soužití, připravit plán, jak situaci zvládnout, a jasně říci dítěti, co od něj očekáváme a co může ono čekat od nás.

Máte doma „dospělého potomka"?

• Nevzdávejte se kvůli němu vlastního života
• Trvejte na jeho pomoci ve společné domácnosti
• Neperte mu
• Nevařte mu - můžete se domluvit například na společném nedělním obědě
• Nechte ho, ať si své záležitosti vyřizuje sám.