Nesmělé dítě

Typologii lidí rozdělenou na extroverty a introverty založil na začátku 20. století švýcarský psycholog Carl Jung. Samotářské dítě spadá do kategorie introvertů. Říká se, že introvertem se člověk nestává, ale rodí. Jako rodič si toho v prvních letech života nevšimnete. Jste rádi, že vaše dítě nezlobí, není s ním v podstatě žádné trápení. Na rozdíl od spontánních a hyperaktivních dětí vám to vaše připadá jako výhra. Dětskou nesmělost bychom ale neměli nechávat zcela bez povšimnutí.

Dítě introvert má rádo společnost , rádo si povídá, ale potřebuje si v činnostech udělat častěji přestávku o samotě, nebo alespoň stranou hlavního dění, aby vstřebalo informace a doplnilo energii. Psychologové doporučují ve vhodný okamžik dítěti vysvětlit, že vůbec nevadí, když na chvíli hru opustí a děti jen tak pozoruje, když nechce být středem pozornosti, nebo když je mu nepříjemné, že se na něj např.tlačí děti ve frontě na oběd. Někdo to prostě nemá rád a stačí jen říct: prosím, netlač se na mne. Ve větším rušném kolektivu tyto děti spotřebovávají energii dvakrát rychleji než extroverti. Introvert se někdy vyznačuje i tím, že komunikuje jen s několika jedinci, k nimž má důvěru a k nimž ho pojí hluboký vztah.

Náznaky samotářství se mohou projevit po nástupu do školky. Dítě si rádo samo hraje, hodiny si vydrží hrát s jednou hračkou. Ani v době nástupu do školy to ještě nemusí nic znamenat. Rodiče to může znepokojovat, ale nemá smysl do něčeho dítě nutit. Později k potížím dojít může. Oslabují se vazby na rodiče a vzrůstá potřeba vztahů s vrstevníky. Tehdy se rozdíly mezi protikladnými povahami prohlubují. Dítě introvert nemá každý týden jiného nejlepšího kamaráda, nevyhledává větší kolektivy dětí a při veřejném projevu jej ostatní děti „převálcují". Máte-li doma introvertní dítko, zapomeňte na to, že jej zasypete otázkami: „Co bylo ve škole? Co bylo k obědu?" Dítě skoro nikdy neodpoví, a když tak jednoslovně. Introvertní děti po škole nejčastěji mlčky dobíjejí energii, a když mají dost, samy se obvykle pouštějí do hovoru. Zájem projevíte hlavně tím, že pro ně budete mít čas v tu pravou chvíli. Rychlé rozhodování a pohotové odpovědi nejsou nic pro introverty, Potřebují si problém nejprve promyslet, než se rozhodnou. To je může zvláště na počátku školní docházky znevýhodňovat, a proto stojí za to učitelku s temperamentem dítěte předem seznámit. Dítě ušetříte zbytečného stresu. Pamatujte na to, že útok okolí, které uznává a upřednostňuje extroverty, ho může hodně znejistět.

Pokud se vám dítě jeví jako samotář, může to být také způsobeno tím, že jde o dítě výjimečně nadané. Bývají to děti s nadprůměrně vyvinutými schopnostmi v jedné oblasti lidského intelektu, ale jsou to oblasti, které příliš do dětského světa nezapadají. Pak je dobré co nejdřív pomocí psychologického vyšetření odhalit jejich schopnosti a zapojit je do kolektivu.

Někdy se může jednat jen o přechodné samotářské období, které může pominout. Někdy jde třeba jen o nesmělost, která může souviset s nízkým sebevědomím. Pak nevytváříme dítěti situace, kdy se necítí bezpečně. Nezveme na narozeninovou oslavu hromady kamarádů, nenutíme dítě do kolektivních sportů.

Závažným se stává samotářství v okamžiku, kdy dítě nevyhledává jakýkoli kontakt a je u něj narušena komunikace s druhými. Dítě nemluví, nebo jen v holých větách, případně opakuje stejné věty dokola. Přestože je jeho inteligence v normě, chybí oční kontakt, přátelské emoční reakce. Může se jednat o projev autismu nebo dětské schizofrenie, případně jiné poruchy osobnosti. Mírnější forma autismu, Aspergerův syndrom, může po celý život unikat naší pozornosti. Projevuje se právě nezájmem o komunikaci s druhými. Tyto děti mívají potíže s porozuměním výrazů tváře, mimoverbální komunikací a těžko vyjadřují své pocity. Je pro ně problém přemýšlet abstraktně. Milují rutinu a neočekávaná změna v nich může vyvolat rozčilení a paniku.

I dítě může mít špatnou náladu

Dospělí si důvod své špatné nálady analyzují snadno: starosti, pocity nejistoty, pocit, že není vše tak, jak si to naplánujeme. Představa, že dítě žádné starosti nebo pocity nejistoty nemá, je mylná. Jenomže fakt, že by naše dítě strádalo, považujeme za křivdu, protože máme pocit, že děláme vše pro to, aby našemu dítěti nic nechybělo. V poslední době podceňujeme vnímavost dětí. Myslíme si, že dítě nezatěžujeme našimi problémy, jenomže ono moc dobře cítí, že „něco visí ve vzduchu". Dítě reaguje na nedefinovatelné napětí zlobením a špatnou náladou.

Dospělí umí pozitivní naladění navenek aspoň zahrát. Ne tak děti. Jsou spontánní, ale se svými pocity pracovat neumí. Cesta k dítěti vede přes povídání si. Ne když máme zrovna čas, ale každý den bychom měli věnovat chvíli tomu, aby se nám potomek svěřil s tím, co během dne zažil, co se mu líbilo a co ne. Špatná nálada nevzniká z „ničeho".

Dítě musí pochopit, že špatnou náladu může mít někdy každý, ale ne pořád. Bude-li se chovat podrážděně a nafoukaně, kazí atmosféru v rodině, za kterou je zodpovědný každý její člen. Pokud malý mrzout zkazil náladu i nám, musíme se přemoci, nedat to najevo, poslat ho do pokojíku a vlídně mu říci, ať se vrátí, až mu bude lépe. Pokud odsekne, sdělte mu, že si to přejete. U malých dětí je nejlepším způsobem, jak se zbavit špatné nálady, jednoduše si jí nevšímat. Nedělejte žádné narážky, přehlížejte ufňukaný obličej, zato zareagujte pochvalou, když se dítě dokázalo mrzoutství zbavit.

Nezapomeňte, že příklady táhnou! Vracíte-li se z práce naštvaní a podrážděním pokračujete i doma, nesmíte se divit, že dítě tento model chování přebere. Jen vy naučíte dítě tomu, že pracovní starosti lze nechat „za dveřmi".