Děti mají právo na emoce

I malé děti se přívalům emocí nemohou vyhnout. Kromě radosti mohou pociťovat i úzkost a obavy, mohou být plačtivé a vzteklé. Rodiče někdy potřebují spoustu energie a trpělivosti, aby projevy hněvu a vztek zvládli.

Dítě se začne vztekat v okamžiku, kdy nedostalo to, po čem zrovna touží, nebo se něco neděje tak, jak si přestavovalo. Zejména rodiče 2-3letých dětí mají bohaté zkušenosti. Postupem času už také dokáží odhadnout, které situace hněv vyvolávají.

Každé dítě je občas smutné. Stačí malicherný důvod a slzy jsou tu. Dítě je přívalem svých emocí zaskočené ještě více než vy. Rodiče většinou mají tendenci vypjatou situaci zlepšit utěšováním, že „se přece nic nestalo" a odvést pozornost dítěte jinam. Pak ale dítě může mít pocit, že ho dospělí neberou vážně, že je jeho problémy nezajímají. Zůstane tak se svým problémem samo a naučí se negativní emoce skrývat. Proto je lepší vyjádřit dítěti podporu v jeho trápení, dát mu prostor, aby samo řeklo, proč je smutné.

Určitě jste už zažili scénku, kdy dítě srdceryvně křičí v supermarketu a dožaduje se vybrané věci. Někteří lidé nechápavě kroutí hlavou a odsoudí rodiče, kteří podle nich nezvládli výchovu. Nebo patříte právě mezi rodiče, kteří podobné situace zažívají. Jak v takové situaci postupovat? Možností, jak malého vzteklouna zpacifikovat, je více, a na každé dítě platí něco jiného. Nejlepší je ale vzniku záchvatu vzteku předcházet. Pokud už „scéna" vypukla, v žádném případě nedejte dítěti to, co si vztekáním snaží vynutit. Rázně ho odmítněte a stůjte si za svým. Důležité je, abyste pokaždé reagovali stejně a byli naprosto důslední. Poté, co záchvat vzteku přejde, dítě přiměřeně potrestejte. Zabavte mu oblíbenou hračku, zakažte televizi nebo nějakou oblíbenou činnost. Dítě tak bude vědět, že se mu takové chování příště nevyplatí. V situaci, kdy poznáte, že se opět blíží scéna, včas důrazně zakročte. Dejte dítěti najevo, že i tentokrát zůstanete neoblomní, a připomeňte mu minulý trest. Zkuste dítěti vysvětlit, že pokud se zlobí, mělo by dát hněv najevo slovy - říci, proč se zlobí. Pokud ještě neumí pořádně mluvit nebo popsat své pocity, pomozte mu s tím. Dejte mu najevo, že jej chápete a vnímáte a pak mu vysvětlete, proč mu nemůžete vyhovět.

Mami, já se bojím

Období mezi 3. a 4. rokem psychologové označují jako „období strachu". Pokud skutečně nějaké obavy vaše dítě přepadnou, neměli byste je nechat ve strachu trpět. Situaci, ve které dítě obvykle přepadá úzkost, s dítětem rozeberte a pokuste se mu vysvětlit, proč jsou jeho obavy zbytečné a proč je s nimi nesdílíte.

Nejrozšířenějším strachem po prvním roce života je strach ze tmy. V pokojíku můžeme nechat svítit tlumené světlo. Děti se samozřejmě bojí příšer a strašidel. Snažíme se dětem vysvětlit, že strašidla jsou jen v pohádkách, a když to nepomůže, musíme se pokusit strašidel se zbavit. Takže je vysajeme nebo odfoukneme z okna nebo začarujeme. Strach s věkem vymizí sám.

Dalším druhem strachu malých dětí je ostych z cizích lidí. Pokud se jej dítě nenaučí zvládnout, mohl by mu v budoucnosti zkomplikovat život. Lidé, kteří se nebojí navazovat společenské kontakty, jsou v životě úspěšnější. Je-li vaše dítě příliš plaché, naučte je, jak jednat s neznámým člověkem, který k vám přijde na návštěvu. Vysvětlete mu, že by mělo pozdravit, představit se mu jménem a při rozhovoru se na něj dívat. Když dítko svůj strach překoná, posílí to jeho sebevědomí. Dalším klasickým strachem je strach z odloučení.

Chcete-li dítěti pomoci zvládnout jeho úzkostlivost, nikdy jeho strachy nepodceňujte. Povzbuzujte ho, aby o svých pocitech mluvilo, pozorně mu naslouchejte. Nikdy se mu nevysmívejte, pak totiž může svůj strach schovat za agresivitu nebo se uzavře a odcizí. Řekněte mu, že i vy míváte někdy strach nebo zavzpomínejte na své vlastní obavy z vašeho dětství. Strach můžete s dítětem i namalovat a povídat si o něm.

Nedokáže se od vás odtrhnout?

Kolem šestého až osmého měsíce věku se dítě stane na své matce doslova závislé. Prožívá tzv. separační úzkost - nevidí-li matku, pociťuje strach. Separační úzkost přechází plynule kolem dvanáctého měsíce v úzkost z cizích, kdy se dítě rozpláče vždy, když ho chce pochovat někdo, koho nezná. Postupně by ale vazby na matku měly slábnout. Do života dítěte vstupuje širší okolí. Kolem třetího roku věku by mělo být dítě schopno pobývat v cizím prostředí pod cizí autoritou. Silná vazba na matku by měla trvat do tří let. Pokud je vaše dítě starší, a není schopné se od vás ani na chvilku odloučit, měli byste to začít řešit.

Některé děti se ani ve třech letech nezbaví silného pouta k nejbližšímu člověku, což jim značně komplikuje např. nástup do školky. Někdy může problém vytvářet sama maminka, která je vůči svému dítěti zbytečně úzkostlivá a v podstatě mu nedovolí, aby se od ní vzdálilo. Tříleté dítě pak nemá touhu jednat samostatně, čeká, že matka vše vyřeší za něj. Pokud se něčeho poleká, vyvolává úzkostnou reakci u matky, a ta pak svůj strach opět přenese na dítě. Přílišná vzájemná fixace vzniká také v případech, kdy je matka na péči sama. Na dítě, se kterým tráví veškerý svůj čas, se nezdravě upíná, ochraňuje ho a rozmazluje. Dítě pak, i když může být velmi šikovné, vyžaduje při veškeré své činnosti její přítomnost.

Existují však i děti, které jsou samotářské „od přírody". Tuto povahu mají spíše děti neodnošené nebo děti často nemocné. K těmto dětem bychom měli přistupovat velmi opatrně a nenutit je do navazování vztahů násilím.

Úzkost z odloučení zmírňuje známé prostředí. Svěřte dítko doma a jen na malou chvilku tatíkovi nebo někomu známému. Když si dítě zvykne, může jít s touto osobou na hřiště. Poté je nechte doma s někým méně známým. Můžete zajít i do dětského koutku a na chvíli se vzdálit dítěti z dohledu. Výhodou je, má-li v novém prostředí nějakého kamaráda. Brečí-li dítě, pochovejte ho, ale nelitujte. Zvykalo-li si dítě na vás tři roky, potřebuje určitý čas, aby si zase odvyklo.