Dítě potřebuje lásku a pevná pravidla

Potřeba rodičů dopřát svému dítěti vše, je normální. Ale rodiče by v tomto směru měli být prozíraví a raději nic nepřehánět. Jinak se může snadno stát, že odměnou za jejich péči budou nevděčné děti, které navíc mají bez pomocné a ochranné ruky rodičů v životě velké potíže. Z průzkumů mezi žáky základních a středních škol vyplynulo, že děti, o které rodiče přehnaně pečovali a všechno za ně udělali, mnohem častěji podléhají různým závislostem. Hůře také zvládají neúspěch, mají sklon k agresivitě a sebelítosti. Důvěřují si mnohem méně než jejich vrstevníci a mají problém se prosadit. Naopak děti, ne které byli rodiče přísnější a nedovolovali jim všechno, to mají v partnerských i pracovních vztazích mnohem jednodušší.

Srdcervoucí scény v obchodě zažíváme celkem často. Nejraději byste se propadli hanbou. Co dělat? V žádném případě se nenechte vydírat. Děti jen zkoušejí hranice, co vše si mohou dovolit. Je to naprosto přirozené a souvisí to s jejich vývojem a poznáváním světa. Jenže když rodiče neumějí říct ne a v každé situaci ustoupí, prokazují dítěti špatnou službu. Tito rodiče si budou zanedlouho stěžovat, že je jejich dítě nezvladatelné. Když jsou nároky dítěte přehnané, nenechte se nikdy přemluvit a trvejte na svém. Jinak hrozí, že nároky vašeho potomka budou postupně narůstat. Už příště mohou slovní výčitku dítěte nahradit děsivé scény v podobě plačícího dítěte vrhajícího se na zem nebo podléhajícího záchvatu vzteku, že není po jeho. V okamžiku, kdy vzdor vzplane v plné míře, již nemáme šanci. Pak jsme svědky hysterických scén až po pád na zem v krátkodobém bezvědomí po takzvané hysterické apnoické pauze. Dítě může ztratit vědomí, protože v hysterickém záchvatu nedýchá. Stačí několikrát za sebou jeho prosbám ustoupit a dítě velice rychle pochopí, že vydíráním dosáhne, čeho chce. A bude toho využívat.

Okolo druhého roku věku dítěte nastává období vzdoru. Je to projev jeho rostoucí samostatnosti. S oblibou překračuje veškeré zákazy a čím vyvolá větší reakci, tím je spokojenější. Dítě tím začíná projevovat samostatnou vůli, ale v době, kdy ještě není schopno vymyslet pozitivní samostatnou tvůrčí činnost. V tomto období poprvé nastupuje otázka odměny a trestu. Protože je dítě stále velice intenzivně fixováno na matku, je pro ně největším trestem ochladnutí matky, dotčený výraz nebo odvrácení se od dítěte. Žádný tělesný trest zde nepomůže. Nejhorší je dodatečné trestání typu „Počkej, až přijde tatínek!". Protože je dítě obvykle do tří let převážně s matkou, je matka zákonitě tou osobou, která také trestá. Tatínek však v tomto období nemůže být jen hodným tatínkem. Při nepravosti dítěte musí matku podpořit, aby dítě utvrdil v tom, že chybilo.

Ve výchově je nejdůležitější umět stanovit svým dětem hranice. Jestliže je překročí, je třeba jim tuto skutečnost nějak sdělit. Jedním z možných způsobů může být potrestání - a to buď fyzické, nebo psychické. Trest má zabránit tomu, aby dítě v budoucnu své nevhodné chování opakovalo. Mělo by se svou špatnou zkušeností poučit a vyzkoušet příště jinou formu chování. Rychleji se pak naučí rozeznávat, co je správné a co nesprávné - bohužel ale „ nefunguje" to u všech dětí stejně. S tím, aby nedělaly opakovaně tutéž chybu, mohou mít problém především děti impulzivnější povahy  a děti hyperaktivní.

Dobrým důvodem, proč dítěti trest uložit, je to, že mu tak vlastně pomůžeme zbavit se pocitu viny a výčitek svědomí - toto ale funguje jen v případě, že si je svého prohřešku vědomé a svou vinu prožívá. Tím, že si odpyká svůj trest, má věc „vyřešenou", nastává čas smíření. Děti totiž často, hněvá-li se na ně rodič, pociťují silný strach ze ztráty rodičovské lásky. Trest by toto neměl nikdy naznačovat. Dítě musí usínat s klidnou duší, že je vše v pořádku, že je milováno.V každém případě nesmí být trestání příliš časté, aby nevedlo k vytvoření strachu z rodiče, k negativním pocitům k sobě nebo k druhým.

Trest by rozhodně neměl být jediným motivačním prostředkem. Trest pouze zastavuje špatné chování, odměna má do budoucna mnohem větší efekt - buduje vhodné chování (pomáhá dítěti zjistit, co má dělat, aby bylo pozitivně přijímáno). I při výběru odměny buďte opatrní a vycházejte z potřeb a povahy svého dítěte. To, co je pro jednoho odměnou, může být pro druhé dítě trestem.

Jste zastánci tělesných trestů? Většina odborníků se v této otázce shoduje na tom, že přiměřený trest není na škodu, nesmí ale dítěti ublížit. Tělesným trestem rozumíme např. plácnutí přes ruku, když dítě, kterému třikrát něco vysvětlíte, zákazu nedbá. Rozhodně se vyvarujeme výprasku páskem nebo jiným předmětem - to už je fyzické týrání. Zrovna tak nebezpečné je dítětem třást a jakkoli s ním cloumat.

Pro děti jsou pravidla velice důležitá. Pomáhají jim zorientovat se v tom, co je správné a co od nich rodiče, učitelé nebo kamarádi očekávají. Když svého potomka požádáte, aby odnesl smetí, a ani napočtvrté vás neposlechne, v žádném případě to nevzdávejte a neudělejte to místo něj. Ukažte mu, že své příkazy myslíte vážně. Některé povinnosti za něj nikdo neudělá. Vybudujte si autoritu. To je nejlepší předpoklad, že se dítě naučí respektovat vás a další dospělé. V případě, že tato strategie zabere, nezapomínejte na pochvalu.

Podle odborníků to děti, které jsou oběťmi přehnané péče rodičů, nemají lehké ani v kolektivu. Problematicky navazují nová přátelství a mnohem hůře se přizpůsobují změnám. Jsou zvyklé být středem pozornosti a také jsou zvyklé, že jejich přání se většinou vyplní. Učitelé jim však nemohou věnovat tolik času jako rodiče doma a ostatní děti nemohou přinutit, aby se s nimi skamarádily. Tyto změny ale rozmazlené děti často nechápou. Díky tomu se ve škole cítí odstrkované a začíná jim klesat sebevědomí. Své pocity řeší tím, že se na sebe snaží upoutat, jak jen to jde. Často i za cenu zhoršení školního prospěchu.