První, druhý, třetí…

Na budoucí osobnost dítěte nemá vliv pouze jeho genetická výbava, ale také prostředí a nastavení rodiny, v níž tráví i první kroky svého života. Osobnost dítěte určuje i pořadí, v němž se dítě narodilo. Vliv sourozenecké konstelace se prolíná s vlivem pohlaví. Jinak si vede v životě mladší bratr starší sestry, jinak mladší bratr staršího bratra.

Máme-li doma dvě nebo více dětí, jsou hádky a spory na denním pořádku. Hádky a konflikty jsou v jistém směru prospěšné, protože označují vývojové procesy, kde se sourozenci učí vytvářet a vymezovat hranice vůči sobě. Pokud se ale hádky mezi dětmi nesnažíme řešit, mohou nám v průběhu času přerůst přes hlavu.
Je třeba si uvědomit vrozené rysy jednotlivých dětí a možnosti jejich změn výchovou i aktuálním stavem. Prožitky stejného druhu mohou jednoho sourozence stresovat, druhého nikoli.

Prvorozeným bývá přisuzována role vůdců. Do rodiny přišli jako první, neměli koho napodobovat a museli se prosadit sami. Rodiče o prvorozeného více pečují, věnují mu svou pozornost a více ho povzbuzují. Ti, kteří se narodí jako první, mají silnější motivaci dosáhnout úspěchů než ostatní, mladší sourozenci. Prvorození bývají zodpovědnější, svědomití. Obvykle mají sklon řídit ostatní. O to hůř se pak mnoho z nich vypořádá s příchodem mladšího sourozence. S žárlivostí se při příchodu sourozence musí vypořádat každý prvorozený. Jsou na něj kladeny mnohem větší nároky než na ostatní sourozence. Neustále se odvoláváme na jeho rozum a žádá se od něj, aby hlídal a chránil mladšího. S nakládáním odpovědnosti na  nejstarší dítě v rodině by si rodiče měli uvědomit, že mohou nevědomky vyvolat žárlivost vůči sourozenci. Na druhé straně, pokud se „nejstarší" naučí o mladšího starat - takto získané pečovatelské sklony a organizační schopnosti si odnáší do dospělosti.

Jedináček mívá v rodině podobné postavení jako prvorozený. Využívá stejných práv na pozornost a často velmi brzy napodobuje dospělé. Přes veškerou lásku rodičů však vstupují do života ochuzeni o zásadní zkušenost sourozeneckého vztahu. Neustále v nás převládá názor, že jedináčci jsou rozmazlení  sobci. Není to pravda - často se setkáváme s předčasně zralými, málo „dětskými" dětmi.

A co ti uprostřed? Tyto děti často trpí pocitem, že nemají v rodině zásadní roli, nejsou považovány za ty starší - rozumné, ani je nikdo nerozmazluje jako ty nejmladší. Právě proto na sebe často upozorňují negativním způsobem. Druhorození ale bývají diplomaté, neboť jsou často nuceni urovnávat spory mezi nejstarším a nejmladším sourozencem. V dospělosti jsou velmi flexibilní, protože se museli v dětství neustále přizpůsobovat.

Benjamínci, chcete-li mazánci, bývají většinou rodinou rozmazlováni. Přicházejí na svět poslední a automaticky si nárokují péči a pozornost všech. Rodiče jsou již klidnější, zkušenější, ale také benevolentnější, než byli při výchově prvních dětí. Z benjamínků vyrůstají bezstarostní lidé, kteří okolí baví svou povahou. Ale i pro nejmladšího je velmi těžké vybudovat si v rodině postavení. Dítě by se rádo vyrovnalo svému staršímu sourozenci, a tak dělá vše pro to, aby připoutalo pozornost. Někdy se z něj dokonce může stát malý tyran, který si staršího sourozence přivlastňuje.
Nejmladší děti se mohou potýkat s pocity méněcennosti, protože jsou leckdy rodinou pasováni do role těch „nejslabších", na které nemohou být kladeny velké nároky. Není náhodou, že tyto děti mají potíže s převzetím odpovědnosti za vlastní život.  Problém může nastat tehdy, pokud se nejmladší nezbaví  „rozmazlenosti" v dospělosti. Pak totiž působí nezrale.