Spojení těla a duše

Naše nemoci, bolesti a zdraví jsou o vzájemných propojeních, která na první pohled nejsou zřetelná. Psychosomatická je každá nemoc. Ať už ji diagnostikuje klasická medicína jako primárně psychickou nebo primárně somatickou. I když si léčíte artrózu, depresi nebo nachlazení, vždy to má psychosomatický kontext.

Psychosomatika není správný výraz, používá se již jen ze zvyku a proto, že se rozšířil do povědomí veřejnosti. Není žádným oborem medicíny. Popisuje spíše přístup k diagnostice a terapii. Vhodnějším vyjádřením skutečné podstaty je bio-psycho-sociální přístup. Přístup k pacientovi s vědomím důležitosti všech souvislostí, nejen somatických, ale i psychických a sociálních. Důkladné tělesné vyšetření je většinou nezbytnou součástí psychosomatické diagnostiky. Rozdíl je především v tom, jak se laboratorní a zobrazovací vyšetření využívají, hodnotí a jak slouží k plánování další terapie.

Průběh vyšetření

Pacienti většinou mívají výsledky všech potřebných vyšetření a přinášejí je s sebou, někdy je nutné některá vyšetření doplnit. Počáteční vyšetření trvá asi dvě hodiny. Nejprve se lékař zabývá základním onemocněním či potížemi, pro které pacient přichází. V další části se pozorně věnuje psychosomatickým faktorům. Lékaře zabývá celá biografie pacienta – ten mluví o všem, o čem mluvit potřebuje a o čem mluvit může. Důležité je naladění lékaře, jeho přiblížení se a pochopení příběhu pacienta. Lékař-terapeut s psychosomatickou kvalifikací pak vše podrobí analýze, případně využije možnosti spolupráce dalších odborníků. Souhrn subjektivních a objektivních dat shromážděných o pacientovi neobsahuje jen soupis jeho chorob, diagnóz a výsledků vyšetření. Svět pacienta lékař považuje za velmi složitý – pacient sám utváří příběh svého života, dětství a minulosti. Tyto příběhy pak ovlivňují jeho život.

Vždy je důležité zamyslet se nad celým psychosomatickým kontextem, jedná-li se o nemoc chronickou, nereagující na klasickou léčbu nebo nemoc opakovanou. A také nemoc, která se zvláštním způsobem začne šířit rodinným systémem – ať už v současném čase nebo historicky, napříč generacemi.
Porozumět nemoci v souvislostech je velmi obtížné. Někdy je pro pacienta těžké vůbec připustit, že příčina jeho potíží nemusí být nutně jen biologická, tělesná, že příznaky nemusejí být pouze důsledkem poruchy tkáně nebo orgánu. Bez takového náhledu je ale obtížné plánovat terapii. Pacient musí být motivován, musí chápat, rozumět a mít důvěru v navrženou terapii. Někteří lidé pevně lpějí na somatické příčině svých potíží, dožadují se opakovaných vyšetření a nalezení „problému“ v těle, který k příznakům vede.

Mít se rád

Každá negativní myšlenka ovlivňuje všechny buňky našeho těla. To znamená , že nastavení buněčného potenciálu je primárně vedeno nastavením mentálního, tedy myšlenkově-emočního potenciálu, který v sobě neseme. Musíme zjistit, proč se nemáme rádi.

Náš mentální prostor je zaplněn a zanesen tím, že jsme pro sebe nepřijatelní. Takže musíme přijít na to, proč se nemáme rádi. Většinou máme tyto nedobré myšlenky spojeny s dětstvím, kdy byly vyřčeny věty, které v nás zanechaly nějaký citový deficit ve smyslu křivd, odmítání, ubližování, nepřijetí nebo přetěžování. Pak je důležité umět pošramocené smýšlení o sobě samém odstranit.

Vnitřní pohoda a zdraví

Neexistuje konkrétní vzájemné propojení mezi jednotlivými emocemi, starostmi a konkrétními orgány. Tato takzvaná hypotéza specificity byla již dávno opuštěna. Dříve se lékaři domnívali, že určité nemoci způsobuje nezaměnitelný konflikt – například že astma je voláním po matce a spočívá v nezpřetrhaných emocionálních poutech k matce nebo že atopický ekzém je následkem nedostatku dotyků v raném dětství.

Fakt, že psychosociální kontext vždy ovlivňuje zdraví i nemoc člověka, potvrzují výzkumy tzv. neuronální plasticity. Dokazují, že duševní život může proměnit tělesnou strukturu. Současné studie centrální nervové soustavy za pomoci nejmodernějších zobrazovacích metod přinesly důkazy například pro to, že úspěšná psychoterapie vede k normalizaci klíčových struktur mozku i ke změnám propojení neuronů. Mnohé experimenty dokazují, že psychické procesy ovlivňují na různých úrovních a různým způsobem imunitní funkce.

Například deprese, stres či psychické trauma zvyšují hladinu určitých interleukinů a tím dojde ke zvýšení imunitní obrany natolik, že se obrací nejen proti cizorodým antigenům, ale i proti tělu vlastním substancím. Pak dojde k projevům autoimunitního onemocnění.