Přežít pubertu

Puberta  ( latinské slovo pubertas znamená pohlavní dospělost, mužnost) a na ni navazující zhruba dvouleté období adolescence je obdobím prudkých fyzických a psychických změn. Provází ji hledání vlastní identity, potřeba svobody a samostatnosti, která vede ke konfliktům s okolím.

Typický je odpor, kritika a negování, které dopadá hlavně na rodiče a učitele. Vzpoura v tomto věku je naprosto normální jev a jejími projevy si projde každý. Právě proto se říká, že puberta je obdobím druhého vzdoru (první období přichází kolem třetího roku věku). Toto období může provázet zhoršení prospěchu i chování ve škole.

Nástup nelehkého období

U zdravých dívek období dospívání přichází mezi desátým až patnáctým rokem, u chlapců mezi dvanáctým až šestnáctým. Zvyšují se hladiny pohlavních hormonů a rychle se rozvíjejí sekundární pohlavní znaky. Děti mohou vyrůst i o osm až dvanáct centimetrů za rok. A jejich myšlení se mění – zaujímají rovnocenný postoj k dospělým, kteří pro ně přestávají být autoritou.

Trvání puberty je stejně jako její počátek u rozdílných lidí různé. U děvčat nastupuje většinou o něco dříve a lze ji zřetelně poznat podle jednoho znaku: prvního pravidelného krvácení. U chlapců neexistuje žádný srovnatelný znak, neboť sebeukájení často nastupuje již před polucí. Ve srovnání s předcházejícím obdobím pozdního dětství je puberta obdobím silné citové kolísavosti a prudkých vnitřních i vnějších protikladů. Mladý člověk už nenachází žádné vzory, k nimž by se mohl vázat, identifikovat se s nimi, nanejvýš přejímá jednotlivé, často vnějškové způsoby chování určitých skupin. Role dospělého se často jeví jako tak velká zátěž, že se všemi prostředky odmítá. Chování v pubertě je často reakcí na výchovné chyby v raném dětství.

Ani rodiče to nemají snadné

Děti musí cítit přítomnost rodičovského, avšak diskrétního dohledu. Přes všechno, co se děje, bychom neměli zapomenout děti pochválit a upevňovat vědomí, že je máme rádi takové, jaké jsou, a podporovat je. Děti musí vědět, že je bereme vážně. Hlavně se nenechme vyprovokovat a vyvarujme se role řvoucího a hysterického rodiče.

Někdy je dobré zkusit zapátrat v minulosti a vrátit se k vlastní pubertě, možná i tam najdeme jako rodiče odpověď na otázku, jak to zvládnout s vlastním dítětem. Uvědomte si, že stejně tak, jako to máte těžké vy, to mají těžké i vaše dospívající děti.

Budete-li autoritativní moc, vysloužíte si akorát tak vzpouru a tím se konflikty vyhrotí nebo se vám přestane vaše dítě svěřovat. Budete-li na druhou stranu příliš liberální, děti budou mít pocit, že jsou vám lhostejné a že se o jejich problémy nezajímáte, nebo je dokonce nemáte rádi – snáze pak spadnou k problematickému chování. Naslouchejte a komunikujte efektivně. S potomkem jednejte zdvořile, své názory mu nabízejte klidně, asertivně. Buďte věcní, konkrétní a jednoznační.

Počítejte s tím, že nálady puberťáka se mění, a že tedy může na váš monolog reagovat prudce.
Je to tak, ale nutit své dospívající dítě, aby se vám svěřilo se vším, co se mu honí v hlavě, je nevhodné. Když se vám bude chtít svěřit, je to fajn, ale když ne, nic s tím nenaděláte – v tomto věku se dítě raději svěří svým vrstevníkům.

Od puberťáka chtějte, aby se k vám choval slušně a také aby dodržoval dohodnutá pravidla domácnosti a úmluvy. Toto složité období neznamená, že svému dítěti vše odpustíte. Vy musíte jasně vymezit, jaké chování se ve vaší rodině akceptuje a jaké ne.

Počítejte s tím, že se váš puberťák bude pokoušet neustále vaše hranice posunovat, ale musíte vydržet. Své dospívající dítě zapojte do rozhodování o rodinných pravidlech – pravidel  by nemělo být mnoho a neměla by být zbytečná. Některá ale zásadní jsou a ta s nimi proberte  (informace o tom, kde právě jsou, návštěvy kamarádů doma jen po domluvě, chození „po nocích“ apod.). Nezapomeňte také na dohodu o důsledcích jejich porušení.