Počet diabetiků stále roste

Diabetes mellitus neboli cukrovka je souhrnný název pro skupinu chronických onemocnění, která se projevují poruchou metabolismu sacharidů. Rozlišujeme dva základní typy – diabetes I. typu a diabetes II. typu. Obě nemoci mají podobné příznaky, ale odlišné příčiny vzniku. V prvotních stadiích diabetu I. typu jsou ničeny buňky slinivky břišní, které produkují inzulín, vlastním imunitním systémem. Proto se tento typ cukrovky řadí mezi autoimunitní choroby.

Počet diabetiků u nás neustále narůstá. Dnes se jen s cukrovkou druhého typu léčí více než 800 tisíc lidí a každoročně lékaři nově odhalí toto onemocnění u deseti tisíc lidí. Výskyt cukrovky přitom stoupá nejen mezi staršími lidmi, ale i ve střední věkové skupině.

V souvislosti s častějším výskytem aterosklerózy jsou diabetici více ohroženi srdečním infarktem, cévní mozkovou příhodou a hrozí jim i amputace nohy. Méně známou, přesto velmi závažnou pozdní komplikací diabetu, je postižení ledvin, takzvaná diabetická nefropatie, která postihuje až 40 % diabetiků.

Ke zpracování cukru v krvi je bezpodmínečně nutný hormon inzulín. Je produkován specializovanými buňkami uloženými ve slinivce břišní. Z těch se dostává přímo do krve a pomáhá tkáním těla při vstupu glukózy do buněk. Je-li tohoto hormonu nedostatek, objevuje se u člověka cukrovka.
Cukrovkou mohou onemocnět i jedinci, kteří mají inzulínu relativní dostatek, ale cílová tkáň lidského těla (například sval) jej dobře nepřijme – nerozezná a neumožní tím cukru vstoupit do buňky. Hovoříme o inzulínové resistenci cílových tkání, které jsou na přívodu cukru energeticky závislé. Takto postižení lidé trpí hyperglykemií, tedy přebytkem cukru v krvi. Glukóza není cílovou tkání dobře využita a způsobuje v těle nepříjemné komplikace. Toto onemocnění může postihnout kteréhokoli člověka, nevyhýbá se ani těhotným ženám.

Diabetes mellitus II. typu je závažná chronická nemoc, při které tělo nedokáže správně zpracovávat cukr. Zpravidla se objevuje až v dospělosti a u lidí, kteří mají k onemocnění dědičné dispozice. U cukrovky druhého typu se geny na vzniku onemocnění podílejí velmi značně, předpokládá se až  50 % podíl dědičnosti. Nejedná se přitom o jeden gen, ale až o stovky genů. Diabetes II. typu je způsoben sníženou citlivostí tkání vlastního těla k inzulinu.

Hodnoty hladiny cukru

Důležitým ukazatelem, který určuje naši schopnost využívat cukry z potravy a přeměňovat je v energii, je hladina cukru v krvi. Rozlišujeme dvě možná měření. Jedním z nich je aktuální glykémie, která udává okamžitou hladinu cukru v krvi – lze ji zjistit při běžném rozboru krve. Normální hodnoty nalačno mají být 3,5-6,4 mmol/l, po jídle mohou být až o 2 mmol/l vyšší.

Přesnější údaj nám poskytuje hladina glykovaného hemoglobinu (tzv. dlouhý cukr), který ukazuje, jaký je náš stav v rozpětí dvou až tří měsíců. Zdravý člověk by měl mít hodnotu 2,8-4 %, dobře léčený diabetik do 4,5 %, u diabetu II, typu do 5,3 %.

Hraniční stavy cukrovky jsou předstupněm diabetu II. typu. Zvyšující se hladina cukru v krvi představuje riziko hlavně pro člověka, který trpí vysokým krevním tlakem a zároveň vysokým cholesterolem.

Těhotenská cukrovka

Tzv. gestační cukrovku lékaři odhalí asi u tří procent žen. Většinou se projeví v druhé polovině těhotenství, kdy slinivka nedokáže reagovat na zvýšenou potřebu inzulínu. Příznaky mizí po porodu při odloučení placenty.

Za poruchami zpracování cukru během těhotenství je třeba hledat více faktorů. Patří k nim především dědičné dispozice, genetická výbava matky a samozřejmě její životospráva.

Rozlišujeme dva základní typy: gestační diabetes mellitus a preexistující diabetes mellitus. Oba typy se pak dále dělí podle výše krevního cukru. Název těhotenská cukrovka tedy není zcela správný, ale je více vžitý, i když dostatečně nevystihuje vyvolávající příčinu. Léčba tohoto typu metabolické poruchy je závislá právě na zjištění přesného typu.

Specializované buňky ve slinivce břišní těhotných žen vylučují inzulín ve stále stejném rytmu, jako když nebyly gravidní. Ale kromě tohoto hormonu se do jejich krve vyplavují ještě další dva – laktogen a kortizol. Jejich produkce je v těhotenství vysoká a do určité míry vyvolávají opačný efekt než inzulín, čímž v některých případech ochromují jeho působící sílu na metabolismus glukózy.
Po porodu a šestinedělí se u takto postižených žen hladina krevního cukru opět vrací do normálních , fyziologických hodnot, neboť ani kortizol, ani laktogen již nejsou produkovány v takovém množství. Příčinou těhotenského diabetu jsou velmi často také dědičné dispozice, především genetická výbava  matky, svou roli i ostatní vlivy bezprostředního okolí jedince.

Životospráva těhotných žen a léčba těhotenské cukrovky

Důležitá je správná životospráva  nastávající matky, dietní návyky, případně její nadváha. Pokud již v předchozím těhotenství trpěla gestační cukrovkou, je velice pravděpodobné, že další těhotenství přinese toto onemocnění znovu. Děti diabetiček, ale i matek s gestační cukrovkou se rodí obvykle s vyšší porodní váhou. Výjimkou nejsou novorozenci vážící přes 4,5 kg. Více než třetina žen, které v těhotenství trpěly tímto typem cukrovky, k ní bude v pozdějším věku opět inklinovat.

Léčba gestačního diabetu spočívá ve specializované diabetické dietě. Pokud ale hladina krevního cukru i při dietních opatřeních přesahuje hodnotu 7,0 mmol/l krevního cukru, je účelné a správné zahájit přechodnou léčbu inzulínem. Ten se vpravuje pod kůži pomocí speciálních injekčních stříkaček a jehel zvaných inzulinky, kde je stupnice upravená na jednotky účinného hormonu, inzulínu. Obvykle postačí aplikovat jen malé dávky této látky. Pro nastávající matku je velmi důležité, aby nebrala svou dočasnou nemoc na lehkou váhu.

Případné komplikace jsou stejně dramatické jako u jiných typů cukrovky. Jedná se především o riziko pro plod, ale také o riziko pro ženu samotnou. Již v prvních stádiích onemocnění  hrozí komplikace v oblasti cévního systému, odborně nazývané angiopatie, dále neuropatie a nefropatie. V neposlední řadě některé podtypy onemocnění zasahují i do struktury očního pozadí a vedou k diabetické retinopatii (postižení oční sítnice), která je odpovědná za poruchy zraku u diabetiků.

V české populaci je za rok poznamenáno gestačním diabetem asi  2700 těhotenství, což představuje 2-3 procenta ze všech těhotenství. Mezi největší rizika gestačního diabetu patří vznik velkého množství plodové vody, onemocnění spojená s vysokým krevním tlakem či opakovaná onemocnění močového  a pohlavního ústrojí, z velké míry podmíněná záněty. Dalším možným rizikem je porod operační cestou, císařským řezem, přetrvávání cukrovky i po porodu a šestinedělí.

Ženy s gestačním diabetem mají riziko poporodního vzniku diabetu II. typu, někdy i diabetu I. typu. Riziko se zvyšuje zároveň s věkem, vysokými hodnotami glykemie při první kontrole po porodu, se sníženou funkcí beta-buněk pankreatu, nadváhou a počtem těhotenství.

Cílem léčby gestačního diabetu je tedy prevence všech negativních účinků onemocnění na matku a plod či novorozence. Prostředkem k dosažení tohoto cíle je normalizace glykemie, stabilizace hladiny krevního cukru. V každém případě nástrojem posouzení vlivu gestačního diabetu na plod je specializované ultrazvukové  vyšetření budoucí matky.

Cukrovku můžeme i „přehlédnout“

Nemoc nás může trápit dlouho, aniž bychom to věděli. Prvotní příznaky, například zvýšenou únavu, větší žízeň nebo poruchy erekce u mužů, lidé mohou přehlédnout nebo problémy přičítají nadměrnému stresu a přepracovanosti.

Lékaři často odhalí diabetes při preventivní prohlídce. Přitom cukrovka II. typu s sebou nese celou řadu rizik, která mohou vést k závažným zdravotním potížím. Malé i velké cévy trvale zvýšená hladina krevního cukru poškozuje. Postiženy bývají především tepny a cévy očí, nervů a ledvin. K poškození cév přispívají i další rizikové faktory, například vysoký krevní tlak, zvýšená hladina krevních tuků, kouření a obezita.

Diabetes II. typu

Vedle genů zvyšuje riziko vzniku diabetu II. typu obezita, protože jednak snižuje citlivost různých tkání a orgánů na účinky inzulínu, jednak může díky ukládání tuku ve slinivce břišní zhoršovat tvorbu a vylučování inzulínu. Je známo, že více než 90 % pacientů s cukrovkou 2. typu je obézních. To, zda cukrovku opravdu dostaneme a kdy, závisí v jisté míře na našem životním stylu. Zdravým stravováním a fyzickou aktivitou lze vznik cukrovky zcela jistě oddálit a zřejmě jí i úplně předejít také u těch pacientů, kteří mají genetické riziko výrazně zvýšené.

Léčba

Základem pro oddálení cukrovky je zásadní změna životního stylu se zvýšením fyzické aktivity a snížením hmotnosti. Pacient musí pochopit, že neexistují zázračné metody, ale že snížení hmotnosti a zvýšení pohybu je účinnější než jakékoli tablety.

Lidé, kteří už cukrovku „mají“, by měli především dodržovat diabetickou dietu. Pokud se léčí inzulínem, měli by si pravidelně měřit hladinu cukru v krvi glukometrem, aby si dávky inzulínu mohli případně sami upravovat. Měli by dbát o celkovou hygienu, především dolních končetin, které jsou nejvíce ohroženy možnými komplikacemi. Nemocní, u nichž není cukrovka dlouhodobě kompenzována, navíc trpí zmíněnou polyneuropatií. Jejím přímým důsledkem je, že pacient necítí bolest. Lehce pak podcení první stadia syndromu diabetické nohy a následně už nelze zabránit amputaci.

Diabetická polyneuropatie se u pacientů s cukrovkou vyvíjí individuálně, obvykle po pěti až deseti letech od propuknutí nemoci. Pokud má pacient dlouhodobě vyšší glykémii, dojde časem k poškození nervů, kterými cítíme a ovládáme svaly. Pacient to pak subjektivně vnímá jako nepříjemné pocity pálení nebo naopak mrazení chladných nohou, při vyšším stupni neuropatie může pociťovat i intenzivnější bolest. Není-li ani v této chvíli diabetes kompenzován, může dojít k anestézii, což už je stav, kdy pacient nic necítí.