Hyperaktivních dětí přibývá
Dětem s hyperkinetickou poruchou nebo ADHD je dnes věnována odborná péče. Je stále více zřejmé, že na vzniku onemocnění se podílí více faktorů, mezi nimiž převažují genetické příčiny.
Genetické studie ukázaly, že u mužů s hyperkinetickou poruchou je pětkrát vyšší pravděpodobnost, že jejich děti budou trpět touto poruchou. Jak ukazují výsledky studií dvojčat, významnější shoda ve výskytu hyperkinetické poruchy existuje u jednovaječných párů než u dvojvaječných párů.
Děti přicházejí na svět s různě velkou náchylností ke vzniku hyperkinetické poruchy nebo ADHD, která je daná geneticky. Tato náchylnost rozhodující měrou přispívá k tomu, zda se u dítěte porucha vytvoří. Do jisté míry mohou hyperkinetické příznaky potlačit nebo naopak posílit také vlivy prostředí, ve kterém dítě vyrůstá.
K rizikovým negenetickým faktorům je řazena konzumace alkoholu a kouření matky v graviditě, nízká porodní váha nebo předčasné a komplikované porody spojené s nedostatkem kyslíku. Bývá zvažován i vliv toxinů prostředí, např. spad těžkých kovů, radioaktivity nebo umělých aromat a barviv v potravě. Příznaky hyperkinetické poruchy může posilovat nebo naopak zmírňovat rodinné prostředí. Negativně působí dysharmonické, nestabilní a nespolehlivé vztahy uvnitř rodiny, nepřiměřené tresty, neuspořádaný režim dne. Děti mohou reagovat zhoršeným chováním na psychickou zátěž, kterými mohou být rozvod rodičů, přestěhování, změna školy.
Co se odehrává v mozku
Některé studie (založené na moderních zobrazovacích metodách struktury mozku) ukázaly u pacientů s hyperkinetickou poruchou (ADHD) menší celkový objem mozku, drobné odchylky v přirozené asymetrii některých struktur a snížený metabolismus některých částí mozku (např. čelních laloků) ve srovnání se „zdravými“ dětmi, což může souviset s problémy, které mají tyto děti při řešení úkolů, jako je organizování, plánování, řešení problémů a také schopnost potlačit náhlé impulsy či nápady. Menší objem mozku u těchto dětí však neznamená automaticky sníženou inteligenci, podobně jako jeho nadprůměrná velikost neznamená vysoký intelekt.
U hyperkinetické poruchy dochází k chybnému fungování některých neuronálních okruhů v mozku, které souvisejí s nerovnováhou neurotransmiterů, což jsou látky schopné přenášet impulsy a signály mezi různými oblastmi mozku a zajišťovat tak jeho správné fungování. U hyperkinetické poruchy byly zjištěny odchylky u dvou významných neurotransmiterů, kterými jsou dopamin a noradrenalin. Dopamin je odpovědný především za kontrolu pohybové aktivity a její koordinaci, aktivaci organismu, reakci na nové podněty, ale podílí se také na ovlivňování pozornosti a chování. Noradrenalin hraje důležitou roli v procesech spánku a bdění, v udržování a koncentraci pozornosti, učení a paměti.
Poruchy učení
U části dětí s hyperkinetickou poruchou se mohou po nástupu do školy objevit problémy – jedná se o vrozené nedostatky, které dětem s normální inteligencí ztěžují úspěšně zvládnout výuku některých předmětů, např. čtení (dyslexie), psaní (dysgrafie) nebo počítání (dyskalkulie), a které se souhrnně nazývají specifické vývojové poruchy školních dovedností. Některé děti mohou mít problémy s vyjadřováním a potřebují nácvik řeči u logopeda. Kombinace hyperkinetické poruchy s poruchami učení zvyšuje u dítěte riziko školního selhání, psychickou zátěž a stres.
U některých dětí se také může vyskytovat specifická vývojová porucha motorické funkce, která se projevuje jako nápadná neobratnost a nešikovnost – dělá jim například problém zasáhnout míčem cíl, zavázat tkaničky u bot, navlékat korálky, úhledně psát nebo kreslit. Bývá jim vyčítáno, že často něco pokazí nebo rozbijí, obvykle mají horší známku z tělocviku. Poměrně často se mezi nimi vyskytují leváci. U dětí s hyperkinetickou poruchou se také často vyskytují různé typy poruch chování, úzkostné poruchy, deprese a tiky. Poruchy chování se mohou projevit jako časté výbuchy zlosti, porušování pravidel, rvačky, šikanování, ničení majetku, záškoláctví nebo útěky z domova. Zejména u starších dětí se mohou k hyperkinetickým projevům připojit úzkostné nebo depresivní příznaky.
Vyšetření a léčebné postupy
Diagnóza hyperkinetické poruchy není úplně snadná, protože nejdříve musí být vyloučeny jiné příčiny, které mohou u dítěte způsobovat podrážděnost, neklid nebo problémy s učením a s kázní. U předškolních neklidných dětí obvykle matky žádají o radu pediatra, avšak definitivně může diagnózu potvrdit teprve dětský psychiatr. U školních dětí dává někdy podnět k vyšetření učitel nebo školní psycholog. Školy většinou spolupracují s pedagogicko-psychologickými poradnami, děti jsou pak do těchto poraden odesílány k vyšetření a často tam zůstávají v dlouhodobé péči.
U většiny dětí lze vyšetření provádět ambulantně, jen v komplikovaných případech je vhodná krátkodobá hospitalizace. Diagnóza se stanoví z výsledků různých vyšetření, jejichž potřebný rozsah většinou určuje dětský psychiatr ve spolupráci s dalšími odborníky. Psychologické vyšetření by mělo být provedeno vždy. Užitečné informace může přinést také neurologické vyšetření a EEG. Většina dětí je sledována u pediatra, který může předat potřebné nálezy.
Většinou postačuje léčba ambulantní, pouze v závažnějších případech je doporučována léčba na dětském lůžkovém psychiatrickém oddělení. Mnoho dětí dlouhodobě dochází do pedagogicko-psychologických poraden, kde jsou jim poskytovány různé druhy psychoterapie a tréninkové metody cílené na překonávání nedostatků a posilování žádoucího chování.
U některých dětí se může podařit potlačit hyperkinetické symptomy pouze psychologickými a výchovnými prostředky, společně s vhodnou úpravou režimu a prostředí. Pokud tento postup není dostačující, je vhodné připojit farmakologickou léčbu.
