Snažte se nevyhořet

Syndrom vyhoření neboli Burnout se v dnešní době nevyhýbá nikomu, avšak můžeme proti němu podniknout jisté nápravné kroky. V poslední době neustále přibývá lidí, kteří nedokážou zvládat obtížné situace v běžném denní životě a navíc k tomu přibývá ještě umocněný strach. Typickým následky jsou pak únava, podrážděnost, celkové vyčerpání a nechuť do života. Syndrom vyhoření je dlouhodobý proces, kdy se jednotlivé fáze na sebe nabalují a nakonec u člověka vzniká pocit selhání a rezignace.

Fáze syndromu vyhoření

Většina odborníků popisuje vývoj syndromu v několika fázích a vychází se z ukázkového příkladu jedince, který je v počátku vysoce výkonný a také pracuje s maximálním nasazením. Velká idealizace a množství vynaložené energie jsou však v rozporu s nereálnými nároky kladenými na sebe i své okolí. V praxi se také stává, že se jedinec extrémně ztotožní se svou prací a klienty a žije tedy se svou prací a klienty na úkor svého osobního života. Samozřejmě existuje celá řada zaměstnanců a podnikatelů, kteří se své práci věnují naplno, avšak umí reálně odhadnout své síly a nasazení, a tak u nich k rozvoji syndromu vyhoření nedochází.

Stagnace

Po fází nadšení přichází stagnace. Tato fáze je charakteristická několikerým zklamáním a rodinný život začíná zažívat první otřesy. Práce, kterou jedinec vykonává, již není provedena s takovým zápalem a očekávání se nenaplňují (kariérní růst, zvýšení platu apod.). Toto počáteční stadium vyhoření ještě není doprovázeno žádným viditelným onemocněním.

Frustrace

S postupem času jedinec zjišťuje, jak jsou jeho možnosti omezené a objevují se pochyby o marnosti svého snažení. Začínají přibývat různé problémy s byrokracií, jedinec se cítí nepochopený a trpí nedostatkem uznání ze strany klientů i svých nadřízených. Pomalu začíná narůstat pocit zklamání.

Apatie

Apatie vzniká jako obranná reakce proti frustraci a tento stav je v podstatě vnitřní rezignací. Jestliže se práce stala trvalým a opakovaným zdrojem zklamání a dotyčný nemá žádné další vyhlídky na změnu, dělá pouze to, co je nezbytně nutné a snaží se náročným úkolům vyhnout. Přidávají se pocity zoufalství a beznaděje, které jsou způsobeny nedostatkem jiných možností uplatnění.

Obecný pohled

Jednotlivé projevy syndromu vyhoření se často shodují s příznaky stresu a deprese a tento syndrom může být také vyvolán chronickým stresem. Mezi hlavní příznaky syndromu vyhoření patří vyčerpání, odcizení a pokles výkonnosti. Tento proces probíhá v několika fázích a jedná se často o delší časové období. Vznik syndromu vyhoření ovlivňují vnější i vnitřní faktory a také faktory ze soukromé nebo profesní sféry.

Rizikové faktory z pohledu pracovního trhu

Současná doba klade na jedince stále vyšší a vyšší nároky na výkon. S tím také souvisí aktuální nejistota pracovního místa, nestabilita na trhu práce a strach ze ztráty místa. Množství stresu se také zvyšuje v souvislosti s globalizací, např. strach způsobený přesouváním pracovních míst do zahraničí. Intenzita práce velice narůstá, ale zhušťuje se pracovní náplň. V důsledku sociálních změn se stává práce s klienty stále náročnější.

Pracovní zátěž

Svět se za poslední desetiletí velice změnil a vlivem moderních technologií jsme zaplavováni obrovským množstvím informací (mnohdy i zbytečných) a ty musíme nějakým způsobem zpracovat. Mimo to žijeme také ve společnosti služeb, z čehož vyplývá, že zákazníci kladou vysoké nároky na kvalitu poskytovaných služeb, flexibilitu, rychlost. K tomu ještě přibývá značná písemná byrokracie, kdy zaměstnanci musí vyplňovat nejrůznější data, zpracovávat oficiální zprávy apod. Celá řada pracovníků je vystavena obrovskému množství vnějších rušivých vlivů. K tomu se za pochodu učíme pracovat s novými technologiemi.

Chybějící uznání

Psychologické studie uvádějí, že pokud lidé nejsou za svůj výkon dostatečně odměněni, pracují bez potřebné motivace. Tím však není myšleno pouze finanční ohodnocení, ale také pocit, že si jejich úsilí někdo váží a dovede ho ocenit. Jestliže nám tato skutečnost chybí, brzy se dostaví velké zklamání. Zaměstnavatelé a nadřízení by tuto skutečnost neměli zcela opomíjet.

Nevyhovující kolektiv

Ve své práci a se svými kolegy trávíme spoustu času a mnohdy je to daleko více než s rodinou nebo přáteli. To je další důvod k tomu, abychom tuto část prozkoumali důkladněji. Pracovnímu týmu, kde jsou neustálé problémy a konflikty, převládá zde vzájemná neúcta a nepřejícnost se výrazně podepisuje na pracovní výkonnosti a stává se zdrojem ohrožení a vyvolání stresových reakcí. Také nerovnoměrné rozdělování pracovních úkolů a protěžování vybraných kolegů nepřispívá k dobrému pracovnímu klimatu.

Typické vzorce chování

Každý z nás má své typické charakteristické zvyky. Jeden je akorátní, výkonný a chodí do práce včas. Druhý je laxní, pomalý a v práci se rozhodně nemíní předřít. Je více než jasné, že při vzniku syndromu vyhoření hrají roli jak vnější podmínky, tak i povahové faktory a typické vzorce chování jedince. Nyní si blíže rozdělíme vybrané typy vzorce chování a popíšeme si jejich typické charakteristiky podobněji.

Typ chování A

Kardiologové již dlouhou dobu poukazují na spojitost mezi cílevědomostí a různými vegetativními onemocněními. Jako typ A označují lékaři jedince s vysokými ambicemi a silně vyvinutým smyslem pro povinnost. Tito jedinci mají vysoké ambice, chtějí mít všechno perfektní a mohou mít sklony k agresivitě. Spěch, vznětlivost a podrážděnost jsou pro ně typickým znakem. Tento pojem později použili psychologové pro označení jedinců závislých n a práci, tzv. workoholiků. Jedinci s tímto vzorcem chování jsou v počátku úspěšní, protože se jim za jejich výkony dostává značné uznání. Svou bojovností způsobují často konflikty mezi lidmi a začínají mít problémy. Postupně se dostávají do stále větší izolace a utvrzují se v názoru, že musí vše zvládnout sami. Teprve po letech vyplýtvané energie, když se začnou hromadit neúspěchy, u kterých dochází k fyzické reakci, např. k vyhoření. Do té doby veškeré varovné signály potlačují.

Typ chování B

Kardiologové, kteří toto rozdělení vytvořili, poukazují v této souvislosti o pravém opaku chování A. Typ B je charakteristický nižší mírou nepřátelského chování, agresivity, soutěživosti a naopak větší trpělivosti, klidem a uvolněností. Tyto předpoklady vypadají ideálně jako ochrana před syndromem vyhoření, avšak trvale nízké vytížení a uvolněný přístup snižují efektivitu a produktivitu práce a vede k dlouhodobé nespokojenosti.

Rovnováha mezi osobnostmi

Rozhodujíc je vyváženost mezi oběma typy. To, co má A přehršle, to lidem typu B naopak chybí. První typ není ani chvilku v klidu, druhý se nechce namáhat. Ani jeden nemá možnost volby, podvědomě jsou nastaveni na automatický program, jedou tzv. na autopilota. Samozřejmě existují ještě jiné rozdělení na oblast pracovní zátěže, ale čím je vlastně způsobeno, že patříme k tomu nebo onomu typu? Často slýcháme věty typu „tak rychle“, ukliď si pokoj nebo „nic není zadarmo“ apod. Z těchto vět čerpáme znalosti, které pak formují naši realitu a my si podle nich vytváříme jakási vnitřní pravidla. Tyto mechanismy fungují bez našeho vědomí – jsou v nás tak hluboce zakořeněné, že je už ani nevnímáme.

Tolerance zátěže

Jak je možné, že někteří lidé jsou vůči stresu odolnější než jiní? Bylo provedeno několik výzkumů, které potvrzují, že zhruba 30% celkové populace si i po traumatickém zážitku a navzdory dlouhodobé zátěži uchovává psychické zdraví a dokonce vnímá život jako pozitivní a smysluplný. Odolní a psychicky silní jedinci si i navzdory neúspěchům zachovávají duševní rovnováhu a dále se rozvíjejí. K problémům se naučili přistupovat ofenzivně a jsou otevřeni vůči výzvám.

Udržení odstupu

Největší problém jedinců při burnoutu je skutečnost, že postižený připomíná křečka, který je uvězněn v běhacím kole, což znamená, že je zahlcen každodenními povinnostmi, ze kterých není snadné se vymanit. Je dávno známé, že lidé velmi snadno podléhají svým zvykům a návykům a ani je nenapadne, že by se některé věci mohly dělat jiným způsobem. Říká se, že zvyk je železná košile a toto rčení opravdu sedí, když víme, že je něco špatně, ale my to neumíme změnit. Z toho vyplývá, že pokud se necháme vláčet okolnostmi a nezískáme nad problémem nebo situací odstup nic nevyřešíme. Nejedná se o to, že chceme před problémem utéct, ale určitě musíme provést důkladnou inventuru.

Povinná pauza

Někdy se může stát, že syndrom vyhoření je v tak pokročilém stadiu, že si sami nejsme schopni dopřát žádný oddechový čas. Možná je to jeden z důvodů, kdy bychom měli zajít za lékařem a vysvětlit svou situaci. Jestliže zůstaneme v takovém stavu dlouho a bez odborné pomoci, potíže se budou jen nabalovat a my je nebudeme zvládat.

Introspekce

Při potížích v rámci stresu je zásadní rozlišit, co nám energii ubírá a odkud ji získáváme. Pokud víme, co nám energii dává, můžeme tak dostat náš energetický systém do rovnováhy. Můžeme se také vrátit ke svým starým koníčkům, které jsme poslední dobou zanedbávali.

Relaxace a cvičení

U relaxačních cvičení je důležité, aby byly prováděny pravidelně po delší časový úsek. Čím méně času jim budeme věnovat, tím krátkodobější bude jejich uvolňující a ozdravný efekt. V principu existuje šest typů relaxace: Schultzův autogenní trénink, uvolnění svalů podle Jacobsna, asijské techniky jako jóga, Tai chi, Čchi-kung, autohypnóza, meditace, biofeedback.

Cíl relaxačních postupů

Na vyšší míru stresu organismus reaguje zvýšeným napětím sympatiku, což je aktivní část vegetativního nervového systému. Odtud je vyplavován adrenalin, tzv. stresový hormon. Jestliže stres přetrvává, aniž by došlo k uvolnění napětí, dochází v kůře nadledvin k sekreci dalšího hormonu, kortizolu. Cílem veškerých relaxačních postupů je snížení aktivity sympatiku a aktivizace parasympatiku, jeho protipólu v rámci vegetativního nervového systému.

Kondiční cvičení

Pravidelný pohyb prospívá k zlepšení naši nálady. To je dáno jednak působením endorfinů, které tělo začne vylučovat při zvýšené svalové zátěži, jednak také změnou neurotransmiterů, tedy látek, které řídí činnost mozku. Především serotonin, jehož má tělo při depresi nedostatek, se při sportu tvoří ve značné míře. Při vytrvalostních sportech klesá napětí sympatiku. Pravidelný pohyb pozitivně ovlivňuje délku života, posiluje oběhový systém a je dobrou prevencí pohybově opěrné soustavy, např. osteoporózy.