Ztráta blízkého člověka potřebuje čas
Přijdeme-li o drahého člověka, zhroutí se nám celý svět a život ztrácí smysl. Smrtí milovaného člověka ztrácíme definitivně. Už se s ním nesetkáme, nikdy nic nebude jako dřív. Máme pocit, že už nikdy nemůžeme být šťastní. Jsme hluboce zarmouceni, truchlíme.
Ztráta blízkého člověka nevyvolává jen silné emoční reakce, ale nabourává také pocit vlastní identity, vztahy s jinými lidmi a přesvědčení o bezpečnosti světa. V těžké životní situaci potřebují pozůstalí pomoc a té se jim často nedostává. Hlavním zdrojem by měli být jejich nejbližší – rodina, příbuzní, známí. Jenomže i oni mohou být zasaženi zármutkem, v dysfunkčních rodinách navíc smrt vyhrotí stávající problémy nebo vyvolá nové. Přátelé obvykle nevědí, jak se k pozůstalým chovat, co udělat, říci, a tak se jim raději vyhýbají. Někdy pozůstalí nepochodí ani u odborníků, kteří truchlení „popsali“ – určili, co je zdravý a nezdravý zármutek a jaké jsou známky „zotavení“. Vypadá to, jako by pro truchlení v dnešní době nebylo místo, smrt je tabuizována – na smrt se přestalo myslet. Pěstuje se kult krásy, mládí, zdraví a smrt nás děsí jako něco negativního, nepatřičného.
Truchlení nelze pominout
Po krátkém období šoku a zmatku následuje intenzivní etapa ventilace zármutku a žalu a až po ní nastává fáze adaptace, kdy se pozůstalí pomalu vracejí k „normálnímu“ životu. Toto závěrečné stadium truchlení bývá někdy popisováno jako akceptace (přijetí), vhodnější je však označení adaptace, tedy přizpůsobení se situaci, v níž se pozůstalý nachází. Nezpracovaný zármutek může spustit onemocnění, jak psychická, tak fyzické, může přivést člověka k užívání návykových látek. Truchlení samo není ani nemoc, ani deprese. Jde o normální a přirozenou reakci na ztrátu milovaného člověka.
Truchlení má svá pravidla
V knize poradenství pro pozůstalé nalezneme podobenství ilustrující proces truchlení: „ Hora hoře je vysoká a strmá, výstup na ni je náročný a vyčerpávající, stejně jako truchlení. Bezprostředně po smrti člověka se pozůstalí ocitají v slzavém údolí, které je chladné a nehostinné (první fáze truchlení). Truchlící z něho nevidí cestu ven, nevěří, že by se odtud mohli někdy dostat – nevědí jak, pláčou, mají dojem, že nemají dostatek sil. Křičí, zlobí se, obviňují ostatní za to, že tak musí trpět. Setrvávat v „jámě“, do níž spadli, je bolestivé, truchlící se tam cítí velmi špatně, a proto se nakonec rozhodnou hledat cestu ven. Protože jsou však velmi unavení a výstup „po hoře“ je obtížný, mohou kdykoli spadnout zpět do slzavého údolí. Znovu prožívají zoufalství a pocit bezmoci. Pokud už ale jednou nalezli cestu ven, podruhé nebo potřetí to už pro ně bude jednodušší a rychlejší.
Zpočátku se jen snaží utéct před bolestí a zármutkem. Nejvyšší cíl jejich snažení je stále ještě v nedohlednu. Zatím netuší, že tam někde nahoře, za kupou černých mračen, může svítit slunce. Snad tomu ani nevěří. (To je druhá fáze truchlení.) Když se ale na své cestě dostanou tak vysoko, že nahlédnou za mračna a spatří nad oblaky slunce, mohou se odhodlat dojít až tam – na vrchol. (A to už začíná třetí fáze.) Přechod do této fáze není automatický, pozůstalí se k tomuto rozhodnutí musí odhodlat. Pokud tento vědomý krok nikdy neudělají, nepřekonají druhou fázi a zůstanou v ní. Jejich pocity vůči zemřelému se stanou základem veškerého jejich dalšího života. Místo, aby mysleli na sebe, bude jejich život jakousi svatyní nebo pomníkem zemřelého. Pokud ale dojdou až „nad oblaka“, mohou se rozhlédnout a zjistí, že život je krásný a stojí za to žít…
Co může pomoci překonat ztrátu…
Velkým pomocníkem je psaní. Dopisy zemřelému nebo přátelům, zapisování si pocitů a myšlenek do deníku nebo blogu. Smyslem této „terapie“ je utříbit si zážitky, pocity, myšlenky a přání a lépe poznat sebe i své reakce.
Kniha vzpomínek na zemřelého může být kronikou jeho života v rámci rodiny, obsahovat jeho fotografie, kresby a jiné památky, mohou do ní přispět všichni členové rodiny, a mohou tak vzniknout hodnotná díla. Určitě není dobré pálit či ničit fotky, aby zemřelého nepřipomínaly – ti, kteří tak učiní, toho později velmi litují.
Jiným může pomoci četba Bible či jiné duchovní literatury, jiným zase příběhy lidí v podobné situaci, dalším eposy a mýty o smrti jako nutné součásti života. Rodinné rituály stmelují a vytvářejí prostor pro společné plánování, řešení problémů, vzpomínky i sdílení zkušeností se zpracováním zármutku, pro vzájemné dodávání odvahy.
Slova útěchy
I když to myslíme dobře, jsou slova, která, snižují hloubku žalu pozůstalého a hodnotu zemřelého: „netrap se tím“, „život jde dál“, „máš ještě pro koho žít“, „jsi mladá, budeš mít ještě další děti“. Jsou věty, kterými dáváte najevo netrpělivost a kladete na truchlícího přehnané nároky jen proto, že se vedle něj necítíte dobře a příčina jeho zármutku vám připomíná vlastní smrtelnost. „teď se nemůžeš zhroutit“, „už o tom nemluv, stejně to nikomu nepomůže“, „teď musíš být silný…“.
A co byste tedy říkat měli? „je mi to líto“, „cítím s tebou“, „musí to pro tebe být těžké“, „jsem tu pro tebe, poslouchám tě“. Slova podpořte činy: nakupte, ukliďte, vyzvedněte, pohlídejte.
Vše potřebuje čas. Pro truchlení neexistují žádné časové limity, doba pro zpracování zármutku je čistě individuální. Čas sám o sobě nic nespraví. „Ošetřit“ truchlení vyžaduje aktivitu ze strany pozůstalých a předpokladem jeho ukončení je vědomé rozhodnutí: „Ano, chci ukončit své truchlení.“ Zlomené srdce se zahojí podobně jako zlomená ruka či noha. Někdy bez následků, jindy se zranění tu a tam připomene a znovu zabolí. Proces hojení však mohou doprovázet i velké komplikace s určitými následky.
Někdy je dobré vzít si na cestu truchlením profesionálního průvodce. Odborně proškolený poradce pro pozůstalé disponuje potřebnými znalostmi a osobními kvalitami a zajistí, abyste na této cestě, kterou je nutno projít, v pořádku dospěli k cíli, zpracování zármutku a uvědomění si pomíjivosti i hodnoty vlastního života.
