Výchova dítěte bývá častým svárem rodičů

Jste pro liberální výchovu nebo pevnou ruku? Kolik volnosti dítě potřebuje? Autoritářský přístup našich rodičů a prarodičů vystřídala ve výchově absolutní svoboda. Svoboda dětí. A podřízenost rodičů. Někteří tomu říkají liberální výchova. Svědčí ale našim dětem naprostá volnost bez hranic, nebo jim spíš škodí?

Děti by měly mít vůči rodičům respekt, ten však nesmíme zaměňovat s pocitem strachu. To, že je naše dítě malé, ještě neznamená, že je něco méněcenného. Naučte své dítě přiznat chybu tím, že i vy se dokážete potomkovi omluvit a přiznat pochybení. Potomek má vnímat rodiče jako partnera, jako někoho sobě rovného. V opačném případě si do života může odnést pocit, že se nikomu nedá věřit, pokud nemohu věřit ani nejbližším. Ideální způsob, jak děti něco naučit, je jít jim vzorem.

Dítě potřebuje hranice

Asi se shodneme na tom, že ve výchově je nejdůležitější stanovit svým potomkům hranice. Jestliže je překročí, je třeba jim tuto skutečnost nějak sdělit. Jedním z možných způsobů může být potrestání – a to buď fyzické, nebo psychické. Trest má také zabránit tomu, aby dítě v budoucnu nevhodné chování opakovalo. Mělo by se svou špatnou zkušeností poučit a vyzkoušet příště jinou formu chování. Rychleji se pak naučí rozeznávat, co je správné a co nesprávné – nefunguje to ale u všech stejně. S tím, aby nedělaly opakovaně tutéž chybu, mohou mít problém především děti impulzivnější povahy a děti hyperaktivní.

Dalším důvodem, proč dítěti trest uložit, je to, že mu tak vlastně pomůžeme zbavit se pocitu viny a výčitek svědomí – funguje to ale jen v situaci, že si je svého prohřešku vědomé a svou vinu si uvědomuje. Tím, že si odpyká trest, má svou věc „vyřešenou“ a může se s vámi zase usmířit. Děti totiž často, zlobí-li se na ně rodič, pociťují silný strach ze ztráty rodičovské lásky. Trest by to neměl nikdy ani naznačovat. Trest nikdy neodkládejte – věty typu „Počkej, až přijde tatínek, ten si to s tebou vyřídí…“ mohou dítě velmi traumatizovat. Trestání samozřejmě nemůže být příliš časté, aby nevedlo k vytvoření strachu z rodiče, k negativním pocitům vůči sobě nebo k druhým.

Trest a odměna

Trest by rozhodně neměl být jediným motivačním prostředkem. Tím bychom totiž nedosáhli podstatného výsledku, o který nám jde především – naučit své potomky tomu, co je správné. Zatímco trest pouze zastavuje špatné chování, odměna má do budoucna mnohem větší a lepší účinek – buduje vhodné chování (pomáhá dítěti zjistit, co má dělat, aby  bylo pozitivně přijímáno). I při výběru odměny buďte velmi pečliví a vycházejte z potřeby a povahy svého dítěte. To, co je pro jednoho odměnou, může být totiž pro druhého trestem (např. výlet s rodiči, návštěva muzea).

Diskutované jsou tělesné tresty. Většina odborníků se v této otázce shoduje na tom, že přiměřený tělesný trest není na škodu, nesmí ale dítěti ublížit. Dobrým příkladem je třeba plácnutí přes ručku dítěte, když mu třikrát vysvětlujete, že nesmí kolem sebe rozhazovat písek, a přesto není ochotné vás poslechnout. Rozhodně ale není možné tolerovat výprask vařečkou nebo jiným předmětem – takové jednání je už fyzickým týráním. Zrovna tak je nebezpečné s dítětem třást a jakkoli s ním cloumat.

Tvrdé zákazy nikam nevedou

 Pokud děti nemají jasné a pevné hranice, ztrácejí pocit bezpečí. Stejné je to také s jejich dodržováním. Jestliže jednou něco zakážeme a jindy zase povolíme, dítě je zmatené a ztrácí půdu pod nohama. Odpovědí pak může být i vztek a agresivita.

Chcete-li se vyhnout věčným zákazům a přejete si, aby dítě mantinely dodržovalo ze své vůle, nastavte je spolu s ním. Autoritativní výchova, při které pouze rozdáváme rozkazy a povely, může dítě narušit po zbytek života. Povede ho pouze k nesamostatnosti, submisivitě a často i vnitřnímu strachu. Takový člověk hodnotí sám sebe pouze skrze druhé. Má panickou hrůzu z kritiky a vše podřídí tomu, aby u druhých obstál.

Dítě by se také mělo naučit, že celý „svět“ funguje právě na základě určitých hranic. Jejich nerespektování pak samozřejmě s sebou nese následky. Ze všeho nejdůležitější je mít představu, jak chcete dítě vychovávat, jaké hodnoty mu chcete vštípit, a následně mu jít příkladem.

Máte doma malého tyrana?

Ve většině případů jsou malými tyrany děti, kterým rodiče nenastavili žádné meze. Jejich stále náročnější požadavky na dárky či činnosti jsou pak jen jakýmsi voláním o pomoc. Dítě je prostě nejisté a zkouší, kam až může zajít. Kdy přijde od rodičů očekávané „dost“.
Potomek rodičů, kteří se rozhodli dát svému dítěti absolutní svobodu, je vnímá jako slabší, než je on sám. Není výjimkou, že si někteří rodiče tímto přístupem kompenzují nejen přesčasy v práci, ale bývá to také případ vymodlených dětí z umělého oplodnění. Děti, ani ty vymodlené, by neměly žít v bavlnce. Dříve nebo později se setkají s tím, že lidé mají různé pohledy na věc. Hádka partnerů, ale i s potomky je skvělým příkladem, jak ukázat, že i komplikované situace se dají řešit kompromisem. V případě, že je dítě schopné obsáhnout důvod sporu, určitě ho od hádky nijak neseparujte. Týkají-li se spory situací, do kterých může promluvit, přizvěte ho k debatě. Již malí školáci dokážou vyjádřit názor například na to, jak chtějí trávit prázdniny.

Láska v každém případě

Základem pro výchovu (vedle nastavení hranic) je „bezpodmínečná“ láska. Dítě potřebuje cítit, že ho milujeme za všech okolností – i když donese špatnou známku nebo něco provede. Lásku nemůžeme dávat dětem za odměnu. Neměly by mít pocit, že si ji musí zasloužit. Třeba tím, že budou slepě poslouchat naše příkazy.
Na druhou stranu je naprosto v pořádku, pokud dáme potomkovi najevo, že nesouhlasíme s tím, co dělá. Místo příkazů je však lepší volbou vysvětlit mu, jaké může mít jeho konání důsledky. A udělá-li to i přes to, měl by se podílet na nápravě.
Děti reagují více na to, co děláme, než na to, co říkáme. Ne vždy pochytí slovní vyjádření: Mám tě rád. Slova by proto měla provázet také gesta, dotyky, spolu strávený čas.

Děti jsou duševně i materiálně závislé na svých rodičích. Pokud je láska podmíněna slušným, bezchybným chováním, časem na tuto variantu přistoupí. To je však poznamená pro další zbytek života. Obvykle mají s rodiči neupřímný vztah. Jakmile si najdou vlastní rodinu, kontaktu se raději vyhýbají nebo je pro ně návštěva zátěží. Stále mají pocit, že jsou malým dítětem. Přestože už dávno stojí na vlastních nohou, chovají se k rodičům nadále tak, aby si jejich lásku „zasloužili“.

Mateřství – neskutečný stav

Rodinné vztahy bývají ty nejlepší a nejnáročnější vztahy, které v životě máme. To, že jsou hluboké a pevné, oceníme v těžkých chvílích, kdy se všechny ostatní vztahy během života „zlomí“. Na druhé straně – jejich hloubka a pevnost bývá překážkou v těch životních chvílích, kdy se potřebujeme uvolnit, odpoutat.

Mateřství je jednou z nejkrásnějších zkušeností, protože je to jeden z nejkrásnějších vztahů. Má však i své „stinné stránky“ – konečně jako vše, co se týká moci. Mateřství totiž může být opojné tím, že jako matka máte nad druhým člověkem moc. Dokud se u dětí neprojeví známky puberty, matky většinou rozhodují naprosto o všem. Někdy si ani neuvědomíme, že naši moc nad někým druhým využíváme v téměř nepostřehnutelných drobnostech. Nikdy bychom sobě ani druhým nepřiznali, že nás naše moc baví, že se nám někdy hodí a že je příjemná. Přestože nejsme zvyklí aspekt moci s mateřstvím příliš spojovat, bývá to jedna z rovin, která se rodičům opouští velmi těžko. Pokud se rodiči tento aspekt nepodařilo plně pustit, může se projevit jistou stařeckou škodolibostí, hypochondrií, lpěním na drobnostech nebo neustálým jemným napomínáním, v horším případě emočním vydíráním či mírnou depresí.

Vztah matky a dcery v nemalé míře ovlivňuje životy obou. Od tohoto vztahu se může odvíjet psychika, sebevědomí, ale i přátelské či partnerské vztahy obou žen. Psychologové často označují vztah matky a dcery nejsilnějším poutem na světě, a to v dobrém i zlém. Dcery a matky (i když to často nechtějí vidět) si jsou v mnohém podobné – jsou podobně emocionálně založeny a sdílejí stejné hodnoty, které se častěji než u synů týkají rodičovství a vztahů v rodině. A právě kvůli této podobnosti mezi nimi vzniká silné pouto.

Bylo by však hrubě nespravedlivé tvrdit, že pokud rodiče celý život vidí své dcery a syny jako malé děti, je to jen proto, že se nechtějí vzdát své sladké moci. Vztah s vámi jako malým dítětem byl totiž ten nejkrásnější vztah, jaký kdy zažili.