Vady řeči trápí nejen děti

Vady řeči, ať již vrozené, nebo získané, komplikují život dětem i dospělým. V roce 2003 bylo zaznamenáno asi 21 000 dětí s diagnózou vad řeči (koktavost, šišlání, huhňání, rychlá mluva, opožděný vývoj řeči…), ale o deset let později už to bylo na třicet tisíc dětí. Na vadách řeči u dětí se podílí jednak dědičnost, ale i vlivy okolního prostředí, které dítě obklopuje, a v neposlední řadě jsou to rovněž technické vymoženosti, u kterých děti sedí od rána do večera.

Vyskytne-li se vada řeči, je třeba ji řešit co možná nejdříve. Na logopedii je nutné doporučení od dětského či praktického lékaře. Doporučení může být i od odborného lékaře. Logoped po vyšetření určí, zda je možné s terapií počkat, nebo ji zahájí ihned. Samozřejmě je zapotřebí silná motivace, aby člověk změnil něco, s čím je celý život tak nějak „sžitý“. Silným impulzem pro změnu bývá obvykle nový partner nebo vysněné zaměstnání. V dospělosti bývá náprava řeči také možná, dospělí klienti jsou houževnatí a hlásky se naučí poměrně rychle.

Kokoška dnes nepobaví

Pokud dítě či dospělý koktá, nemá to jednoduché. Neodpouštíme „odlišnost“ a dotyčný se cítí být vyřazen z komunikace, do které se raději ani nesnaží zapojit, aby nebyl k smíchu. Koktavost řadíme mezi těžké poruchy komunikace. Nelze určit jedinou příčinu; až poloviční měrou se na výskytu koktavosti podílí dědičnost. Základ koktavosti spočívá ve špatném způsobu dýchání a spastických křečích artikulačního, fonačního a rezonančního svalstva, které zabraňují plynulosti výdechového proudu vzduchu. Zvláštností je, že koktavost se z projevu člověka vytrácí při zpěvu nebo používání cizího jazyka. Naopak vzrůstá s psychikou zátěží, stresem a též je vypozorována jako jeden z důsledků  přeučování  leváků na praváky.

V životě nás mohou potkat nehody, které se nám dostanou hluboko pod kůži a mají vliv na naši psychiku i zdraví. Potíže s řečí se mohou vyskytnout i jako přechodný problém po prožitém šoku či traumatickém zážitku. Nejčastěji to bývá u poruch plynulosti řeči, ale i při opravdovém šoku nebo úleku například u malých dětí, kdy na určitý čas přestanou úplně komunikovat. V těchto případech musí pomoci i psycholog. Tento stav se nazývá mutismus, tedy oněmění/ztráta řeči, nejčastěji v důsledku psychického vypětí, duševního vyčerpání, svůj podíl má i neúměrná psychická zátěž dlouhodobého charakteru.

Poruchy řeči tedy nemusejí být pouze vrozené, mohou se objevit také v důsledku různých úrazů hlavy nebo mozkové mrtvice. Návrat k předchozímu stavu vyžaduje velkou trpělivost lékařů, ale hlavně samotných pacientů a jejich nejbližších. Logopedická péče po cévních mozkových příhodách nebo po úrazech je specifická záležitost. Hodně záleží na přesné diagnóze. Klient se učí mluvit často úplně od počátku. Své jméno, počítání, psaní, čtení. Rychlost postupu je zcela individuální a závisí na rozsahu poškození mozku a jednotlivých center. To nejlepší, co může logoped v současné době nabídnout, je komplexní péče. Týmová spolupráce lékařů, logopeda, psychologa i fyzioterapeuta zajistí nejen správnou diagnostiku, ale také terapii osob po úrazech a cévních mozkových příhodách. Klienti po cévní mozkové příhodě trpí nejen pohybovými problémy, ale i poruchou osobnosti a poruchami řeči.

Péče logopeda

Logopedická péče většinou probíhá s klientem a jeho rodinou individuálně. Cvičí se problematické oblasti s cílem postupného napravení nesprávné výslovnosti. U některých diagnóz jsou vhodným doplňkem také skupinové terapie, pokud je zapotřebí větší socializace klienta, který se tak učí fungovat ve větším kolektivu, komunikovat před více lidmi. Vhodná je i hravá terapie – arteterapie, různé formy dechových, fonačních a artikulačních cvičení.