Původci chorob

Prostřednictvím potravy, vdechovaného vzduchu nebo poraněními přichází naše tělo do styku s nesmírným množstvím mikroorganismů. Ve většině případů jsou tyto kontakty neškodné, protože imunitní systém usiluje vetřelce zneškodnit. Jestliže je látková výměna v pořádku, jsme v dobré tělesné i duševní kondici, nevede infekce k onemocnění. Při poruše látkové výměny již imunitní systém nemůže cizí mikroorganismy zvládnout, a proto se náhle stávají „původcem chorob“.

Houby

Za onemocnění jsou odpovědné tři velké skupiny hub: kožní houby, kvasinky a plísně. V případě, že je naše imunita oslabena a látková výměna není zcela v souladu (např. při diabetu), může dojít k usazení hub v našem těle a k jejich pomnožení. Zdravý organismus má schopnost se proti houbám bránit.

Plyny a metylalkohol

Houby produkují v procesu látkové přeměny plyny a metylalkohol, který játra nemohou zneškodnit jako obyčejný alkohol s pomocí enzymu alkoholdehydrogenázy. Při infekci houbami může proto dojít k poškození jater. Pacienti při tomto onemocnění působí jako lehce opilí. Při infekci houbami se zpravidla objevují tyto příznaky: svědění, migrény, bolesti svalstva a kostí, astma, nevysvětlitelná bolest očí a uší a zvýšená dráždivost močového měchýře. Při léčbě onemocnění, které jsou vyvolány houbami je potřeba odstranit příčiny a zlepšit stravovací režim a vyloučit cukr.

Bakterie

Bakterie se v našem těle vyskytují ve zvýšeném množství. Jestliže jsou v rovnováze s tělem a existují při správných hodnotách pH, jsou převážně užitečné. Nerovnováha v bakteriální flóře střeva zapříčiňuje vážné zdravotní poruchy. Rozlišujeme dvě skupin bakterií: užitečné (tělo je s nimi v symbióze např. střevní bakterie) a ty, které tělu škodí a imunitní systém se snaží je zničit (např. stafylokoky nebo streptokoky – původci chorob). Dostávají se do organismu nákazou, zkaženými potravinami nebo otevřenými ranami.

Viry

Patří mezi nejmenší mikroorganismy a jsou také mnohem menší než bakterie. To je také možná důvod, proč byly objeveny jako poslední. Jsou přechodem mezi živou a anorganickou hmotou. Většinu času stráví v neživém stavu jako bílkovinnou krystaly, v nichž je uzavřena dědičná informace. Viry se množí až v živé buňce až se tam „probudí“ a vlastní dědičnou informací změní hostitelskou buňku tak důkladně, že okamžitě začne produkovat pouze viry. Antibiotika na viry neúčinkují, nasazují se jako prevence za cenu jiných komplikací. Zejména v důsledku chřipkových vln, které nás každoročně zasahují se provádí očkování proti chřipce.

Význam imunitního systému

Věda zabývající se obranným systémem těla je spojena takřka se všemi obory medicíny. Náš imunitní systém se podílí jak na obraně proti infekčním chorobám, tak na udržení stálosti vnitřního prostředí. Imunitní systém má tři základní důležité funkce: rozlišovat vlastní od cizího, schopnost reagovat na cizorodé látky imunologickou odpovědí s výsledným odstraněním těchto látek a vznik imunologické paměti zajišťující reakci na opakovaný styk s cizí látkou.

Rozlišení imunitního systému

Imunitní systém odlišuje cizí struktury a reaguje na ně tzv. specifickou imunitní odpovědí. Výsledkem imunitní reakce je vyloučení a zneškodnění cizorodé látky z organismu. Tato odezva je ukládána do paměti a při každém dalším setkání s touto cizorodou látkou je imunitní systém připraven znovu reagovat na další útok a opakovat imunitní odpověď. Všechny cizorodé látky vyvolávající v organismu imunitní děj se nazývají antigeny. Tvorba protilátek je obrannou reakcí, při opakovaném kontaktu protilátky s antigenem se projeví charakteristická vlastnost protilátky, což představuje schopnost zlikvidovat a vyloučit cizorodou látku z těla ven).

Imunologická tolerance

Opakem imunologické paměti je imunologická tolerance, která znamená, že organismus na danou cizí látku nereaguje ani při opakovaném setkání. Tato tolerance je nezbytná k vlastním tkáňovým antigenům, ale škodlivá pokud vznikne k cizím antigenům. Ztráta tolerance vůči složkám vlastního těla by měla za následek vytváření protilátek proti nim a může dojít ke vzniku závažných reakcí. Poznatky a informace z imunologie jsou důležité v tom, že umožňují pochopit a posilovat obranné mechanismy proti mikroorganismům. Imunologické metody jsou využívány v diagnostice a přispívají k cílené léčbě a hrají také důležitou roli v rámci prevence.

Imunita organismu

Imunita představuje schopnost organismu rozpoznat cizorodé látky a zneškodnit je. Naprostým opakem imunity je vnímavost. Na imunitě se podílejí mnohé tkáně, buňky a fyziologické mechanismy organismu. Imunita je měnná, podléhá vlivům působících na jedince během jeho vývoje a života. Na stavu imunity se podílí vlivy výživy, prostředí, genetické dispozice apod.

Formy imunity

Podle původu, vlastnosti a účinku rozlišujeme několik druhů imunity. Jedná se o vrozenou imunitu, která je podmíněna dědičně a tvoří ji vrozené mechanismy, které určují schopnost odolávat cizorodým látkám. Vrozené mechanismy ovlivňují také imunitu druhovou, kde je určitý živočišný druh odolný vůči mikroorganismům, vůči kterým jsou jiné živočišné druhy vnímavé. Existují choroby, které se vyskytují pouze u lidí a jiné vyskytující se pouze u zvířat. Během našeho života dochází k formování získané imunity. Ta vzniká působením vlivů různých faktorů na organismus. Podle způsobu tvorby protilátek ji rozlišujeme na aktivní a pasivní.

Aktivní a pasivní imunita

Aktivní imunita může vniknout také umělou cestou po podání oslabených nebo usmrcených mikrobů nebo jejich upravených toxinů jako specifická odpověď na očkování. Hovoříme o aktivní imunitě umělé. Po aplikaci hotových protilátek, jež jsou zacíleny proti mikrobům nebo jejich toxinům a které získáme od jiného imunitního jedince, dochází ke vzniku pasivní imunity. Cizí protilátky zpravidla v organismu nezůstávají dlouhou dobu. Pasivně můžeme získat protilátky přirozenou cestou, jako je přestup protilátek z matky na plod placentou nebo mateřským mlékem. Tyto protilátky chrání dítě krátkodobě v prvních měsících života proti chorobám, vůči kterým byla matka imunitní. Při umělé cestě se jedná o aplikaci hotových protilátek proti mikroorganismům nebo jejich toxinům. Podle vývoje účinnosti a struktury rozlišujeme specifické a nespecifické imunitní děje.

Nespecifické imunitní děje

Stimulují přirozenou obranu organismu a tyto obranné mechanismy zahrnují fyziologické bariéry (např. kůže a sliznice), faktory nespecifické imunitní odpovědi a komplementový systém. První bariéru představuje kůže a sliznice. Neporušená kůže a sliznice zachycuje mikroby a tvoří přirozenou překážku, aby zabránil vniknutí mikroorganismu do těla. Kůže společně se sliznicí má schopnost působit také po biologické stránce tím způsobem, že dokáže mikroorganismy zneškodnit svými produkty. Ve slinách, v slzách a jiných tekutinách se nachází lysosym, na kůži pak ekmolin a jiné látky mající bakteriální účinky. V dýchacím ústrojí se nachází filtrační systém horních cest dýchacích, v trávicím systému patří mezi účinnou bariéru kyselé prostředí žaludku a antibakteriální aktivita pankreatických enzymů. Do obranných systémů řadíme také tzv. normální mikrobiální flóru. Vyskytující se běžně na kůži a sliznici. V případě, že povrchová bariéra nemá schopnost zadržet a zneškodnit patogenní mikroby, nastupují hloubkoví obranní činitelé. Pohlcující buňky (fagocytující) neboli fagocyty jsou přítomny v mízních uzlinách, játrech, slezině a v kostní dřeni. Velký význam mají lymfatické uzliny.

Humorální činitelé

Kromě fagocytů se na obraně organismu podílí také humorální neboli nebuněční činitelé. Jedná se především o komplementový systém. Mezi jednotlivé složky patří enzymy a bílkovinné složky krve. Aktivovaný komplement se podílí na zvýšení propustnosti cév a účinnosti fagocytózy. Obrana proti virům má svá specifika a mezi prostředky namířené proti virům patří bílkovina interferon, která je uvolňována z buněk po jejich napadení virem. Interferony brání virům, aby se množily ve zdravých buňkách a jsou využívány k léčbě některých virových infekcí.

Specifické imunitní děje

Buněčné a molekulární změny, které vznikají jako odpověď a antigen se nazývají antigeny. Charakteristickým znakem těchto mechanismů je jejich vysoká specifičnost. Imunitní systém má schopnost rozlišení chemických skupin a konfigurace na povrchu molekul a rozlišuje skupiny, které je schopen tolerovat. Antigen představuje vysokomolekulární látku, která má schopnost navodit imunitní odezvu. Neúplný antigen tzv. hapten schopnost vyvolání imunitní odpovědi nemá. Reaguje pouze s hotovou protilátkou, avšak může se stát antigenem, v případě, že se naváže na větší molekulu nosiče.

Buněčná imunita

Je zajišťována pomocí činnosti lymfocytů, které mají na svém povrchu receptory reagující se specifickým antigenem. Tento typ imunity je důležitý pro obranu proti původcům některých infekčních chorob. Buněčná imunita hraje podstatnou roli při transplantaci, při nádorových onemocněních a při obraně proti nitrobuněčným parazitům (bakteriím, virům, kvasinkám). V organismu rozlišujeme dva druhy lymfocytů. Jedná se o lymfocyty T, které jsou zodpovědné za buněčnou imunitu, jejich původ je spojen s funkcí brzlíku. Zhruba 70 % jich nacházíme v krvi, ve slezině, a lymfatických uzlinách. Lymfocyty typu B mají zcela odlišný vývoj , uplatňují se především v protilátkou imunitě. Protilátkou imunita se váže na bílkoviny tzv. imunoglobuliny, které se objevují jako odpověď na antigeny infekčních příčin nemocí. Podle velikosti vnitřní struktury rozdělujeme imunoglobuliny do pěti typů:

Imunoglobulin M (IgM) – jedná se o první protilátku, která se po vniknutí do nového mikroba začíná tvořit (tzv. primární imunizace).
Imunoglobulin G (IgG) – začíná v krvi převažovat zhruba po deseti dnech imunitní reakce. Jako jediný imunoglobulin prostupuje placentou z matky na plod v průběhu posledních týdnů těhotenství.
Imunoglobulin A (IgA) – se vyskytuje v plazmě a v sekretech, jako jsou sliny, slzy, sekret horních cest dýchacích apod. Podmiňuje tzv. lokální imunitu.
Imunoglobulin D (IgD) – jeho úloha není zcela objasněna
Imunoglobulin E(IgE) – hraje důležitou roli při obraně proti parazitům a podílí se také na alergických reakcích organismu.

Imunoprevence

Ovlivňování stavu imunity může mít charakter povzbudivý nebo tlumivý. Mezi látky, které jsou schopné ovlivňovat tlumivé imunitní odpovědi patří např. kortikoidy, které se používají k tlumení akutních zánětlivých procesů. Poznatky z imunologie jsou využívány zejména k povzbuzení imunity proti známým antigenům v rámci prevence (imunoprevence) a při léčbě infekčních onemocnění. Navození stavu imunity nazýváme imunizaci a lze ji navodit aktivně (aplikací očkovací látky) nebo pasivně, kdy se vpravují do těla hotové protilátky. Mezi nejúčinnější opatření proti vzniku infekčních chorob patří postvakcinační aktivní imunizace.

Autoimunitní nemoci

Tolerance vůči vlastním antigenům může být narušena některými chorobnými stavy, jež jsou označovány jako autoimunitní nemoci. Řadíme zde např. revmatoidní artritidu. Ve většině případů bývá pro jedince mnohem závažnější autoimunitní proces než původní infekční onemocnění. Odborníci se domnívají, že mezi příčiny vzniku narušení imunitního systému může patřit již embryonální vývoj jedince. Činnost imunitního systému je snížená a dotyčná osoba trpí často infekcemi. Pokrokem v léčbě této skupiny onemocnění jsou kromě antimikrobiální terapie také nové druhy imunoterapie, které mohou onemocnění stabilizovat nebo vyléčit.

Alergie

Podkladem alergické reakce je imunitní mechanismus, onemocnění řadíme do skupiny imunopatologických stavů. Na kontakt s cizorodou látkou reaguje organismus bouřlivou reakcí s nepříznivými následky pro organismus. Alergie je pojmenování pro skupinu onemocnění charakterizovanou zánětlivými změnami ve tkáních, které jsou vyvolány imunitní odezvou. Cizí látka, která je schopna vyvolat alergickou reakci se nazývá alergen.

Alergeny

Alergeny jsou jakékoli antigeny, které mohou vyprovokovat imunitní alergickou odpověď, které poškozují organismus. Alergeny tvoří velkou skupinu různorodých látek, které se vyskytují běžně v životním prostředí. Mezi nejčastější alergeny patří domácí prach, rostlinný pyl, peří, srst zvířat, některé typy potravin, léky, čisticí prostředky apod. Průběh alergické reakce má své zákonitosti, zpravidla se při prvním setkání organismu s alergenem navodí imunitní odezva a dochází k senzibilizaci jedince. Patologické změny v imunitní reakci se projeví až při druhém kontaktu s alergenem, dojde ke vzniku alergické reakce. Na další kontakt s alergenem reaguje organismus velmi bouřlivě a vzniká alergické onemocnění, jako je např. průduškové astma, senná rýma, zánět spojivek, kopřivka, otoky, alergické dermatitidy, ekzémy apod. Velkým nebezpečím je vznik anafylaktického šoku, který může ve vážných případech končit dokonce smrtí. Pro diagnostiku přecitlivělosti na určitý alergen jsou převážně používány kožní testy.

Dělení alergických reakcí

Alergické reakce se dělí na: časný - anafylaktický typ reakce, který je spouštěn imunoglobulinem typu E, reakce komplexu antigen, což je protilátka na jejímž podkladě vniká sérová nemoc a buněčný typ reakce s významnou rolí v transplantační a protinádorové imunitě. V rámci léčby je první zásadou snížení alergenu nebo eliminace jeho výskytu na co možná nejmenší míru. V případě, že se některému typu alergenu nelze vyhnout, provádí se tzv. desenzibilizace, což je opakované a dlouhodobé podávání alergenového extraktu v postupně se zvyšujících dávkách. Pokud se vyskytuje alergen v pracovním prostředí, vznikají velmi často profesionální ekzémy, které bývají důvodem změny zaměstnání.

Zpět