Touha po tichu
Tinitus neboli ušní šelest je sluchový vjem, pro nějž neexistuje žádný sluchový zdroj ve vnějším prostředí. Vzniká přímo ve sluchovém ústrojí nebo jeho okolí. Sluchový vjem má charakter šumu nebo různě vysokého tónu a od sluchových halucinací se liší tím, že nemocný si nereálnost zvuku uvědomuje. Ordinace lékařů navštěvují převážně lidé mezi 50-60 lety, ale výjimkou nejsou ani dospívající či děti.
Často dokonce nebývá příčina tinitu zřejmá vůbec, pak se jedná o tzv. idiopatický tinitus, S tím se lékaři setkávají ve svých ambulancích nejčastěji. Ušní šelest běžně vzniká spolu s onemocněním vnitřního ucha. Přidává se k němu i nedoslýchavost a závratě, (například u Meniérovy nemoci, u sluchových poruch různého původu, při toxickém nebo traumatickém poškození vnitřního ucha). Tinitus může doprovázet i nemoci zevního a středního ucha. Mezi ně patří akutní i chronické středoušní záněty, otoskleróza (závažné degenerativní onemocnění vnitřního ucha), ale může se objevit i u zánětu zvukovodu anebo při přítomnosti mazové zátky ve zvukovodu.
Dalším důvodem vzniku ušního šelestu bývá poškození sluchového nervu například virovou infekcí nebo nádorem. Tinitus bývá přítomen i u poruch centrálního nervového systému (ateroskleróza mozkových tepen, meningitidy, nádory) nebo může vznikat reflexivně při onemocnění v oblasti hlavy a krku (oční onemocnění, patologické stavy nosu a vedlejších nosních dutin). Velká skupina šelestů je způsobena poruchou statiky a dynamiky celé páteře, a to kostěné i vazivové části.
Tinitus se objevuje při celkovém onemocnění organismu, hlavně i metabolických nemocí (diabetes mellitus, poruchy lipidového metabolismu, kardiovaskulární onemocnění nebo hormonální poruchy) – proto se tinitus může řadit i mezi civilizační choroby.
Subjektivní a objektivní
Objektivní tinitus je takový, který má povahu zvuku a někdy ho může zaslechnout i jiná osoba. Tento tinitus je velmi vzácný. Příčinou může být anomálie cévního řečiště v uchu nebo jeho okolí (mívá charakter pulzujícího šumu), vzniká také kontrakcemi středoušních svalů nebo svalů ovládajících uzávěr Eustachovy trubice. Ty mívají charakter praskání a mlaskání.
Subjektivních ušních šelestů je většina. Slyší jej pouze sám pacient a vznikají patologickým drážděním sluchového orgánu nebo reflektoricky z míst vzdálených. Nemají zvukovou podstatu, jde o patologické nervové výboje.
Pokud je známa příčina tinitu, je léčba soustředěna na její odstranění. Akutně vzniklý ušní šelest se léčí medikamentózně, tedy lékovou terapií – kortikoidy nebo látkami, které zlepšují prokrvení. Často se podává infuzní vazodilatační léčba, vitaminoterapie, nootropika (takzvané chytré drogy, které pomáhají s prokrvením, a tedy vyšším okysličením mozku). Úspěšná bývá i oxygenoterapie v hyperbarické komoře. U akutního tinitu je úspěšnost léčby poměrně vysoká.
Uspokojivá léčba idiopatického chronického ušního šelestu zatím není známa. Používají se různé metody: laseroterapie, magnetoterapie, akupunktura, homeopatie a rehabilitační léčba.
Léčebná opatření a snaha lékařů se zaměřuje na zmírňování subjektivně vnímaných zvukových projevů: hlasitosti a frekvence. Pokud je tinitus spojen s nedoslýchavostí, pak se sluchová vada může kompenzovat sluchadlem, jehož zesílení někdy maskuje tinitus, nebo existuje i generátor šumu, který maskuje tinitus pacienta. Další opatření je zaměřeno na habituaci (emoční neutralizaci) tinitu pomocí kognitivně-behaviorální terapie. Zásadní je vyloučení organické příčiny tinitu, například nádoru. Hlavně v případě, pokud jde o tinitus jednostranný nebo s jednostrannou percepční poruchou sluchu nebo s dalšími neurologickými příznaky.
Zcela jistě bychom se měli vyvarovat prostředí s nadměrným hlukem (přibývá potíží u mladších ročníků následkem hlasité hudby). Určitě se doporučuje nezanedbávat preventivní prohlídky u praktického lékaře a včas zahájit léčbu dalších civilizačních nemocí. Při práci v rizikovém hlučném prostředí je nutné důsledně používat pomůcky na ochranu sluchu.
