Samota není osamělost
Chronická osamělost – tedy osamělost, při které se člověk cítí sám bez ohledu na konkrétní situaci – zvyšuje riziko předčasného úmrtí o 14 procent. Lidem, kteří se trvale cítí sami, hrozí stejná zdravotní rizika jako kuřákům cigaret. Pocit osamělosti zvyšuje krevní tlak, cholesterol a aktivuje naši tělesnou a psychologickou stresovou reakci. U chronicky osamělých lidí proto ve větší míře hrozí rozvoj kardiovaskulárních onemocnění. Ví se také, že imunitní systém osamělých lidí nefunguje tak dobře jako u lidí, kteří samotou netrpí nebo jim nevadí.
Odhaduje se, že více než 40 % lidí zažije během života pocit osamělosti. Statistiky ukazují, že jeden člověk z deseti trpí chronickou osamělostí. Oba typy osamělosti mají na lidské zdraví negativní vliv.
Osamělost potlačuje fungování imunitního systému. Ten tak funguje méně efektivně, což z dlouhodobého hlediska zvyšuje riziko rozvinutí nejrůznějších onemocnění. Osamělost je nebezpečná téměř jako kouření cigaret. Způsobuje totiž stres a ten zase negativně ovlivňuje náš kardiovaskulární aparát.
Osamělost způsobuje také větší pocit chladu. Účastníci vědeckého výzkumu pociťovali při vzpomínce na situaci, ve které se cítili osaměle, větší chlad – a to nejen v místnosti, ve které právě seděli, ale snížila se také teplota jejich těla.
Přesto jsou v životě chvíle, kdy člověk chce a spotřebuje být sám. Moderní technologie, kterým skoro všichni podléháme, také samotě často nahrávají. Mít stovky přátel na Facebooku ještě neznamená, že se nemůžeme trápit samotou. Lidé se dnes cítí sami hlavně vnitřně. Obecně panuje pocit izolovanosti od druhých, úzkosti a nejasného napětí z toho, že nám možná chybí nějaká důležitá dovednost k tomu, abychom život dobře zvládli. Proti samotě se dá dělat jediné – začít být sám se sebou, bez přístrojů a technologií a dalších lidí. V takovém čase se totiž tříbí osobnost a také to, koho a co si vlastně přejeme v životě. Je opravdu důležité takový čas pro sebe mít. Jen o samotě můžeme zjistit, co opravdu potřebujeme k tomu, abychom se cítili dobře.
Moderní technologie nahrávají nejen fyzické samotě, ale také samotě duševní. Přátelství na Facebooku vzbuzuje dojem, že opravdu proběhla nějaká sociální interakce. V jednu chvíli dokážeme vést dvě i více konverzací s lidmi najednou. Každá z nich je o jiném tématu a každá z nich je jinak emočně laděná. Po svém mozku tak chceme, aby neustále vypínal běžící procesy a začínal s novými. To je něco, co nemůže fyziologie našeho vnitřního biochemického prostředí zvládnout tak rychle. A tak se nám snadno stane, že se k rozhovoru s kamarádkou vrátíme podráždění z mailu od šéfa a kamarádku budeme vnímat úplně jinak. Musíme si uvědomit, že technologie má moc naplnit potřebu, ale vztah s člověkem může naplnit duši. Ten, kdo je nervózní z vybitého mobilu, může podvědomě trpět strachem ze samoty, přesněji z izolovanosti od světa.
Mnozí lidé se cítí sami, i když žijí ve vztahu – třeba proto, že jim druhý nenaslouchá nebo na svůj protějšek nemá čas. Za svůj vztah jsme všichni zodpovědní na sto procent. Pokud se cítíme sami i vedle partnera, je zde prostor pro otevření diskuse o tom, zda vztah splňuje naše představy. Lidé se často cítí sami i proto, že nemají žádnou vlastní činnost, která by je naplňovala radostí. A tak může proti samotě pomoci to, když začneme sami vytvářet něco kreativního.
Na pozoru před negativními dopady samoty by se měli mít lidé chronicky osamělí, tedy takoví, kteří se cítí sami bez ohledu na konkrétní situaci. Těch je mezi námi podle statistik kolem deseti procent. Zejména senioři si s chronickou osamělostí sami poradit nedokážou – a často je tíží tak, že už ze života nic nemají. A to je škoda, zvláště jsou-li obklopeni lidmi, kteří mají chuť se jim věnovat. Člověka ale může potrápit i tzv. situační osamělost. Ta přichází ve chvíli, kdy se nám rozpadne vztah, změníme zaměstnání, přestěhujeme se nebo děti odejdou z domova. Po rozvodu nebo smrti blízkého člověka lidé často zažívají pocity osamění měsíce, někdy i roky. I tady je v případě přetrvávajícího pocitu smutku vhodná pomoc psychologa.
