Dítě a rozvod

Každý den české soudy rozvedou kolem osmdesáti manželství. Zhruba ve čtvrtině případů následuje bitva o děti, jenomže skutečný boj začíná už před rozvodem. Opuštěný rodič se cítí zraněný a bohužel mnohdy používá na svou obranu jedinou výhodu, která mu zbyla – dítě. To bývá nuceno, aby se postavilo na stranu jednoho, nebo druhého. Jde však téměř o volbu neřešitelnou.

Jestliže se rodiče rozhodnou pro rozchod, je potřeba informovat dítě. Forma musí odpovídat věku dítěte. Z vysvětlení musí být jasné, že i když už rodina nebude žít pohromadě, dítě má nadále jak otce, tak matku.

Svět dítěte se po rozvodu rodičů většinou rozpadne na dva vzájemně se jen okraji dotýkající světy. Z bývalého mu nezbude nic – zmizí stabilita, domácí jistota – a zůstává samotná maminka a většinou odcházející tatínek. Vše, co od nynějška prožijí s tím druhým, podléhá kritice toho prvního a naopak. Oba rodiče chtějí pro svého potomka to nejlepší, ale zároveň je v jakékoliv jednání výzva bývalému partnerovi, skryté soupeření a někdy i strach z jeho vlivu. Rozvod znamená krach, který dítě těžko zvládá.

Co udělá s dětmi rozvod?

Od těhotenství do dvou let: předčasný porod, nízká porodní hmotnost, vývojové opoždění, problémy s pohlavní identitou.

Od 3 do 5 let: zhorší se udržování čistoty a spánkový režim, dítě má strach odloučit se od pečující osoby, často mění nálady.

Od 6 do 11 let: deprese, pocity ztráty, projevy hněvu a agresivity, pocity viny a studu (u rozvodu děti obviňují sebe, protože nebyly dost hodné), zhoršování prospěchu.

Od 12 do 18 let: pocit osamění, nejistoty a zklamání, sexuální promiskuita, příklon k drogám, strach z budoucnosti, útěk.

Následky této události se nemusí projevit hned, ale někdy i po řadě let. Jsou dokonce případy, kdy děti nedokážou svým rodičům odpustit nikdy. Ne to, že se rozvedli, ale že se s nimi o ničem neporadili. Tedy že jim nedůvěřovali, nezajímaly je jejich city. Děti rozvedených rodičů se cítí zapuzené a nemilované. Nepodařilo se jim udržet rodinu, nebyly dost důležité na to, aby pro ně rodiče obětovali vlastní zájmy.

To, že rodiče, jeho nejbližší, neříkají dítěti pravdu, je zraňuje stejně jako nepříznivá životní situace. Dítě vycítí, že se už rodiče nemají rádi, vypozoruje hádky, i když se dospělí sebevíc snaží před ním vše skrýt. Bolestně prožívá to, že se jemu dva nejmilejší lidé hádají. Utajit problémy před větším dítětem není možné, dítě rychle vycítí napětí a vzájemnou nevraživost. Lži v takovém případě nepomohou. Proto je argument, že by se rozvody kvůli dětí měly „zakázat“, nesmyslný. Dítě by bylo svědkem konfliktů, které by nemohlo ovlivnit. A možná by jednou uslyšelo osudnou větu : Obětoval(a) jsem se kvůli tobě.

Děti často více než rozvodem trpí fantaziemi o rozvodu. Je proto třeba jim srozumitelně vysvětlit, co se děje. Prvním předpokladem je smír. Jedině v klidné atmosféře mohou rodiče najít přiměřená slova jeden o druhém, možných partnerech. A vysvětlit dítěti, že v jejich životě mají pořád své místo. Rozvodové řízení nezastavilo čas, bývalí partneři by proto měli být schopni komunikovat, vyhnout se konfliktním situacím za přítomnosti dítěte, o osobních výpadech a urážkách ani nemluvě.

Rodiče jsou často schopni dohodnout se o autě, nábytku, ale děti jsou pro některé „výhradním majetkem“. Podle českého právního řádu přitom ještě předtím, než soud manželství rozvede, musí dojít právě k úpravě poměrů nezletilých dětí. Bitvy, které se dříve odehrávaly u rozvodu, se dnes dějí před ním. Když se obě strany dohodnou, soud se nebude do ničeho vkládat. Dohoda musí obsahovat to, komu budou děti svěřeny do péče a jakým způsobem bude vyřešen kontakt s druhým rodičem a výši příspěvku na výživu dítěte.

I když má rodič pověřený výchovou společného potomka srdce plné křivdy a hořkosti, je to jeho hořkost a křivda. Dítěti ubližuje rozpad manželství, cizí slečna nebo ztráta vzájemné důvěry se ho většinou tolik netýká. Je tedy hloupé ovlivňovat názory dítěte na toho „druhého“. Vše vidí jinak. Odpovědní rodiče by se měli snažit co nejčestněji vypořádat s rodičovskou rolí, i když jako manželé ztroskotali. Pro dítě je důležité, aby byla přesně stanovena a dodržována pravidla vztahů s druhým rodičem. Je jen málo důvodů, proč by se dítě nemohlo s matkou či otcem stýkat.

Rodič, který „prohrál“ a dítě ve své péči nemá, je vydán tomu šťastnějšímu všanc. Vítězný rodič má totiž mnohem víc možností a času dítětem manipulovat. Takové ovlivňování je vlastně formou vymývání mozku – dítěti jsou některé informace podávány ve zkreslené podobě, jiné zcela nepravdivě. Stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou. Alespoň prozatím. Na to, aby dítě zjistilo, co se dělo doopravdy, má celý život.

Svalovat vinu za rozchod vždy jen na jednoho partnera je velká chyba. Děti mají jiná měřítka a aby dítě uvěřilo, že „ten druhý“ je skutečně špatný, musel by udělat něco skutečně strašlivého – z jeho hlediska. I když se jednomu z rodičů dočasně skutečně podaří poštvat dítě proti bývalému partnerovi, nevyhrál. Za rozbití dětského světa se mu jednou potomek může pomstít. V pubertě může dojít ke zlomu. Kdysi odvržený rodič se může dočkat pochopení a přátelství. Neláska a odmítnutí toho prvního mohou být velmi radikální, i když nemusí být vůbec spravedlivé.

Nečestné jednání jednoho nebo obou rodičů, kteří bojují o přízeň dítěte a jeho lásku, může velmi snadno sklouznout až k vyhlášení totální války, ze které není úniku. Pomlouvání ponižování partnera, unášení dětí, úmyslné neohlášené prodloužení dohodnutého systému péče o dny – to vše nakonec řeší soud, ke kterému se jedna z bojujících stran nakonec odvolá.

Velice častou zbraní je ovlivňování dítěte, někdy vedené zdánlivě skrytě. Časté je vnucování nepravdivých prožitků („Vzpomínáš si, jak tě tatínek bil?“) a přesvědčování dítěte („Tatínek nám nedával peníze, nemá tě rád.“). Primitivní formou je vyhrožování – „Když půjdeš s tatínkem, zbije tě“. Jestliže se budete dítěte několikrát týdně plačtivě ptát, jestli k druhému rodiči opravdu chce a ujišťovat ho, že nemusí, kdyby se mu nechtělo, že vy ho ochráníte, co asi tak pochopí? Může se vašemu názoru vzepřít? Rodič po dítěti něco skrytě chce a ono prostě vyhoví. A tak dnes nenávidí, koho včera milovalo. Schová se před jedním z rodičů pod stolem a křičí, když ho vidí, že k němu nechce… Stejného výsledku dosáhnete formální slušností – „Oblékni se a běž s otcem“.

Situace, které mohu po rozvodu nastat, si nikdo nedokáže předem vymyslet. Pečující matka zjistí, že dítě považuje manželovu novou partnerku ne za bestii, která tatínka odlákala z domova, ale za příjemnou a hezkou, odvržený otec se žárlivostí pozoruje, jak nový partner bývalé manželky dokáže jeho potomka zaujmout. Děti potřebují spolehlivost a jistotu, kterou v jejich světě po dlouhou dobu představují oba dva rodiče. Jestliže se objeví noví partneři, za příznivých okolností je mohou ctít a mít i rády, ale skutečná důvěra nebude pokrevním rodičům nikdy odebrána. Pouze nepříjemná zkušenost může tento vztah zničit – např. bezdůvodné vymizení jednoho z rodičů z dětského světa. Ztráta jistoty je velkou ranou. Dítě, které prožilo takový úder, neodpouští. Otec nebo matka nemohou z dětského života jen tak zmizet – nemají na to právo, a to ani tehdy, když jsou jejich vzájemné vztahy velmi narušené.

Setkávání s druhým rodičem by mělo být pravidelné. Není dobré tyto kontakty z nejrůznějších důvodů měnit či oddalovat. Dítě má vědět, že určitý den je vymezený pro otce či matku. Může se tak těšit a na setkání se psychicky připravit. Sám akt předávání dítěte druhému rodiči v partnerovi vyvolává někdy nepříjemné pocity. Odmítání není řešením. Jestliže již samotné setkání s bývalým partnerem je pro jednoho nebo oba rodiče zdrojem napětí, měl by se v zájmu dítěte organizování schůzek ujmout jiný člověk.

Nezapomínejme na prarodiče, děti mají přece také babičky a dědečky, kteří je milují, a ztroskotání partnerského vztahu by je o vnoučata nemělo připravit. Dítě by dál mělo jezdit k oběma prarodičům jako dříve, aniž by bylo vystaveno jakémukoliv tlaku a ovlivnění. Po rozvodu rodičů by tedy mělo zůstat aspoň něco na svém místě. Starý byt, zařízení. Je nevhodné v tomto období měnit školku či školu, dítě tak ztrácí své kamarády.

V naší zemi ještě není zvyklostí takzvaná střídavá péče. Ta může mít různé formy – třeba měsíc u mámy nebo měsíc u táty. Přihlédnout se musí k tomu, jak daleko od sebe rodiče bydlí, jak jsou děti staré, zda chodí do školy, apod. Někteří psychologové však tvrdí, že časté střídání životního prostředí není pro dítě vhodné, proto je lepší, když má dítě v péči jen jeden z rodičů, ale ten druhý se o dítě stará vždy určitou dobu vcelku. Několikrát za rok to může být 14 dnů, měsíc v létě, měsíc v zimě.

Pakliže vám partner nechce „půjčovat“ dítě, obraťte se na soud, který už jednou v této věci rozhodl a žádejte o výkon soudního rozhodnutí. Děti jednou dospějí a věřte, že si na mnohé věci udělají svůj názor. Nemusí být vždy zcela objektivní, ale je větší pravděpodobnost, že se pravdy dopátrají, než že celý zbytek svého života budou papouškovat názory zhrzeného rodiče. Není výjimkou, že se v dospělosti začnou sami zajímat o druhého rodiče a navážou s ním kontakt.

Ve světě se svých práv „poražený“ rodič domáhá mnohem tvrdšími možnostmi, než umožňuje naše soudnictví. Jestliže v USA rodič odmítne vydat dítě druhému rodiči, nastoupí exekutor. Navíc – úderem hodiny, kdy si má pro dítě přijít druhý rodič, se první k němu nesmí přiblížit na vzdálenost menší než tři sta metrů, jinak je zatčen policií. Nerespektování rozsudku se nevyplácí, soudy totiž často přistoupí k rozhodnutí o změně výchovy, a to především tehdy, kdy jeden rodič dítě proti druhému štval. Ve Velké Británii se spor týkající se dětí nesmí protahovat déle než rok. Rozsudek si nedovolí nikdo nerespektovat, protože mu za to hrozí vězení. Otázkou zůstává, zda tato nařízení mohou přispět ke zlepšení vztahů mezi všemi zůčastněnými…