Děti rozhodují za rodiče

Některé děti jako by přišly na svět proto, aby důkladně prověřily psychickou i fyzickou odolnost svých rodičů. Dnes už je samozřejmostí, že se my dospělí ptáme svých dětí, kam by chtěly jet na dovolenou, nebo co by chtěly k jídlu. Necháváme je o mnoha záležitostech rozhodovat a často je zbavujeme odpovědnosti i za minimum domácí práce.

Proto mnoho dětí pokládá za samozřejmé, že ovlivňují chod rodiny. Možnost, že nedostanou to, co chtějí a kdy a jak to chtějí, je pro ně naprosto nepředstavitelná.

To svým dětem dělat nebudu…

Děti se rozhodčího práva nezmocnily samy od sebe, ale v dobrém úmyslu jsem jim je dali my dospělí. Patříme ke generaci rodičů, kteří sami vyrůstali v rodinách, kde byla rodiči stanovena přísná pravidla (přesné návraty domů, domácí povinnosti).

Mnozí to těžce nesli, a proto se teď, když mají vlastní děti, rozhodli být více demokratičtí. Ve snaze být zcela jiní, než byli jejich rodiče, mnohé dnešní matky a otcové se sice ztotožňují s mladými, ale mají problém se získáním autority. Při rozhodování vše hodnotíme z pohledu dítěte. Navíc se neustále strachujeme, abychom nějakým zákazem či kritikou nezranili sebedůvěru svých dětí.

Přesně stanovená pravidla

Neochota rodičů prosadit svou autoritu je jedním z hlavních důvodů dnešní shovívavosti. Dobří rodiče musí unést i to, že je budou vlastní děti nenávidět, a věřit, že jim později budou za jejich pevný přístup vděčné.

Stanovit meze a dodržovat jejich rámec je velice důležité: dítě musí vědět, co všechno si může dovolit a co už je příliš. Prosadit v praxi pravidlo: za dobrou věc pochvala, za špatnou napomenutí – a pevně a v každém případě dodržovat jeho hranici není vůbec jednoduché, ale pro budoucnost dítěte to znamená mnoho. Jasně stanovené a neměnné hranice v žádném případě nesvazují, naopak dokážou dítěti poskytnout dostatek volnosti k rozvíjení vlastní osobnosti.

Děti nejen pravidla potřebují, ale ony je i vyžadují. Pravidla dělají okolní svět jasný a bezpečný. Tvořivost neznamená, že dítě může dělat, co se mu zamane. A zodpovědnost buduje sebeúctu, která pramení z toho, že něco dokáže.

Příliš vytížení rodiče mají pocit viny, že netráví více času se svými dětmi. Často se pak snaží kompenzovat ústupkem z naprosto mírného pokusu o stanovení nějakých pravidel, aby netrávili čas, kterého je tak málo, hádkami s dětmi. Přetížení rodiče se nechají ovládat svými dětmi z pohodlnosti, aby se vyhnuli nepříjemnostem a nepříjemným rozhodnutím.

Děti znají svou moc…

Dětem se jejich moc nad rodiči líbí, to však může mít nebezpečný vliv na jejich dlouhodobé emocionální zdraví. Pokud dětem nebyla stanovena pevná pravidla, mívají děti problémy s kontrolováním agresivních podnětů, nebo dokonce nejsou schopny vydržet hodinu bez přerušení ve škole.

Dítě, které nikdy nepocítilo žádnou frustraci nebo nátlak, může mít zkreslený pohled na svět. Proto dítě příliš nelitujme! Pokud si dítě rozbije koleno, pofoukání je samozřejmé, ale dítě se zároveň učí rozlišit, co je v životě dobré a co ne. Jestliže dáváme dítěti najevo, že se mu děje něco obrovského, jedině je tím zmateme a zbytečně vyvedeme z rovnováhy.

Nepřízeň osudu je běžnou součástí života a dítě se musí naučit ji zvládnout. Rodič, který své dítě neučí této věci, je špatně připravuje na dospělý život. Dítě, které nepoznalo bolest nebo rozčarování, nebude dobře připraveno na okolní svět a výzvy, které před něj život postaví.

Pokud se dítě přesvědčí, že když vydrží ječet dostatečně dlouho a nahlas, dostane nakonec to, co chce, nemá přece nejmenší důvod, proč tento účinný prostředek přestat používat. Jestliže se pokaždé, když provede něco nesprávného, stane středem pozornosti, udělá to příště znovu. A nenechte se mýlit - i hubování a křik je pozornost.

Etické schéma, co je dobré a co je špatné, získává dítě od rodičů. Nedůslední, zbrklí a choleričtí rodiče se podepisují na psychice svého dítěte. Výchova vyžaduje systematičnost, spravedlivé hodnocení a vlídný a laskavý nadhled. Důležitou roli hraje také trpělivost.

Jak z kruhu ven?

Ústupky před dětmi nakonec stejně donutí každého rodiče k výbuchu. Když se děti opakovaně chovají s despektem, rodič dříve či později jednoduše vybuchne. Děti, které v životě nepoznaly slovo „ne“, nechápou, že překročily jistou hranici, ani co tento nenadálý výbuch hněvu způsobilo.

Rodiče se nakonec cítí bezmocní a mají pocit viny. Tolik se snažili být dobrým otcem a matkou a nakonec jsou z nich tyrani, kterými se zapřísáhli nikdy nestát.

Pokud jste neprotestovali proti sladkostem před obědem nebo lakem na nehty v sedmi letech, jak můžete očekávat, že vás dítě najednou poslechne? Jak to změnit? Tak, jak jsme dětem postupně přenechávali moc, tak postupně získáme zpět ztracený respekt a autoritu.

Určitě je dobře možné být autoritou nikoliv despotou. I když dospělí nemusí vysvětlovat dětem své chování, rodiče s autoritou dokážou vést dialog s dětmi o pravidlech, která musí na úrovni svého věku respektovat.

Jakmile jsou pravidla stanovena, musí být rodiče nekompromisní v jejich dodržování, nesmí podléhat případným stížnostem a výmluvám dětí ve snaze se svým povinnostem vyhnout. Začněte s novými pravidly postupně, ale když je dítě nedodrží, musí nést důsledky. Vyžadování disciplíny je nejen možné, ale nutné!