Pochvala a ocenění nesmí při výchově chybět

Již v druhé polovině prvního roku života dítě dokáže reagovat na slovní pochvalu. Nechápe sice ještě smysl našich slov, ale orientuje se podlé tónu našeho hlasu. Také výrazně reaguje na naši mimiku a gesta. Jestliže dítě chválíme, viditelně se rozzáří, a jakmile ho hubujeme, umí se rozesmutnit nebo dokonce pláče. Postupně jak dítě roste, jsou jeho projevy vůči našim výtkám nebo pochvale emočně intenzivnější. Někdy se může stát, že je dítě po pochvale tak horlivé, že potřebuje usměrnit. Pochvala je určitě jeden z nejúčinnějších povzbuzujících prostředků.

Jak vyjádřit pochvalu?

I projevení a vyjádření pochvaly se musí umět. Pochvalu, kterou projevíme zcela neformálně, má stoprocentně větší účinnost, než kdyby se prováděla slavnostně. Dítě se při takových „ceremoniích“ stydí a netouží po tom prožít takový pocit znovu. Na projev pochvaly rozhodně není žádný předpis, ale náš projev má být upřímný a měl by odpovídat naší osobnosti i situaci, ve které se nacházíme. Např. k povzbuzení dítěte v kolektivu je osvědčené, když poznámku pochvaly proneseme jakoby mimochodem k někomu třetímu. Taková pochvala mívá někdy daleko větší efekt, než by byla sdělována přímo do očí.

Černá ovce

Určitě každý z nás se setkal ve škole nebo ve svém okolí s případem dítěte, které se „zapsalo“ jako zlobivé a neposlušné. Na takové dítě obvykle žádné donucovací prostředky neplatí a nálepka problémového dítěte se sním veze celou školní docházku. Někdy bývá dost těžké přimět pedagogické pracovníky nebo vychovatele, aby našli u takového dítěte pozitivní vlastnost a zaměřili se na ni. Málokdo je však tak černou ovcí, aby se na něm něco pozitivního nenašlo.

Lítost

Opakem pochvaly jsou negativní výchovné prostředky, které vedou k prožitku ponížení – výčitky, pokárání apod. Psychickým mechanismem, který má v takových případech působit, je lítost. Dítě tak může pochopit rozpor mezi svým chováním a tím, co se považuje za normu v chování. Pocítí –li jisté odcizení těch, kteří ho kárají, je mu to líto. Je však nutno podotknout, že podmínkou, aby dítě procítilo lítost, musí mít někoho, na kom mu záleží a koho má rádo. Pokud dítě nikoho takového nemá, je jakékoliv mluvení zbytečné. To se týká hlavně dětí, které jsou vychovávány v ústavech nebo v rodinách, kde chybí láska. Ve výchově je nutné se řídit vždy individuální povahou dítěte. Citlivějším dětem stačí zamračení nebo zvýšení hlasu, jiné potřebují ráznější vysvětlení.

Nemějme na děti přehnané nároky

Rodiče se při výchově svých dětí snaží, aby se dobře učili a zvládaly úkoly, které jsou na ně ve škole kladeny. Mnohdy rodiče zdůrazňují, jaké to měli oni těžké, když byli malí a vyžadují až despotickou poslušnost. Takovýto vzorec chování někdy právě vede k problémovému chování dítěte. Mnohdy kladou rodiče na své děti až nereálné požadavky. Je chybou trestat děti za známky ve škole, pokud nesplňují právě představy rodičů. Dítě to jen zbytečně zahání do kouta a prohlubuje se v něm pocit méněcennosti a beznaděje. Není vyjímkou, že takové děti unikají před autoritou do pochybných part a za školu, i když jsou ze spořádaných rodin.

Formy trestu

Pokud dítě trestáme, musí být trest srozumitelný. To znamená ( zvláště u předškolních dětí), aby trest přišel hned. U starších dětí je možné trest oddálit. Zvyšuje se tím úzkostný prožitek ( vše však záleží na konkrétním případu). Tím, že trest odkládáme např. na dobu, až se otec vrátí domů a pak trestá dítě za to, čeho nebyl svědkem přináší více škody než užitku. Zacházet do krajnosti s pocity úzkosti a strachu je nepřiměřený výchovný prostředek. Mnohdy je lepší dostat pohlavek na místě, než čekat celý den na trest.

Citová atmosféra

Výchovné prostředky se v rodině vybírají podle toho, jaká citová atmosféra v rodině panuje a jaká je vzájemná úcta a porozumění mezi jednotlivými členy rodiny. Všude tam, kde je porozumění nějakým způsobem narušené se vytváří nebezpečí pro mravní vývoj dítěte. Tam, kde se rodiče rozvádějí a řeší své ego prostřednictvím nevinného dítěte a navzájem se pomlouvají, dochází u dítěte k trvalým negativním prožitkům, aniž si to dospělí uvědomují. Vzájemným přetahováním a rozpory vyvolávají v dítěti zmatek, který může jen ztěží pochopit. Při rozvodech a rozchodech rodičů bychom měli především myslet na své děti a řešit vše s maximální opatrností.

Vlivy společnosti

Rodina nežije pouze izolovaně, ale jsme zapojeni do širších společenských okruhů. Různí lidé mají různou morálku, a proto výchova nebývá vždy snadná. Rodina by však měla být místem vzájemné důvěry, porozumění a soucítění. Bez pocitu zázemí a bezpečí dítě snadněji podlehne morální beznaději a skepsi. Je tedy na nás dospělých, jaké výchovné prostředky a metody při výchově našich dětí zvolíme, abychom mohli žít ve spokojené rodině.